Jak rychle mě po Billovym menším zásahu nervozita přešla, tak rychle se zase vrátila, když sem chodila sem a tam po chodbě a čekala sem, až se ozve zvonek. Bylo čtvrt na devět. To znamená 15 minut po chvíli, kdy se ten zvonek skutečně ozvat měl. "Čtvrt hodiny!"

"Aliceko, klid. Pár minut sem, pár minut tam… to nikoho nezabije," snažil se mě rozptýlit Tom a máchal při tom rukama. "Oni na nás nezapomněli, toho bych se fakt nebál," odfrknul si posměšně.

"Ooo sláva Tokio Hotel…" protočila sem oči.

Sou 4 hodiny ráno. Chápete to? 4 hodiny ráno! To je blíž k půlnoci, než k ránu. To znamená, že já rozhodně mám ještě půlnoc. Samozřejmě, že sem si už trošičku… maličko… dobře, vůbec sem si nezvykla na to brzký vstávání a vždycky mě to drtí. Nedokážu si představit, že bych ráno vyskočila z postele ve 4 nebo v pět, celej den zkoušela, pak ze sebe dělala ještě krásnější, než sem, večer rozjela super mega obří koncert a hopsala před fanouškama až někdy do pozdě, pak ještě sklízela a balila věci a cestovala do hotelu. Dost na tom že ráno vyskočim z postele ve 12 a večer hopsám v backstage. V deset už bych zas mohla jít na kutě… (Správně, ve 12. Kluci se už naučili mě nebudit a netahat sebou úplně všude. Samozřejmě na důležitý akce je vždycky doprovázim, i kdybych neměla spát vůbec, ale pokud není nezbytečně nutný vstávat dřív jak v 10, tak to nedělám.) No ale zpátky k věci: sou 4 ráno a oni mě buděj!