Tokio Hotel Fan Fictions by Morbid_Curiosity - Články

Dement nebo hezkej kluk? 2 - 2. Kapitola

Mon, 26 Dec 2011 20:33:10 +0100

Jak rychle mě po Billovym menším zásahu nervozita přešla, tak rychle se zase vrátila, když sem chodila sem a tam po chodbě a čekala sem, až se ozve zvonek. Bylo čtvrt na devět. To znamená 15 minut po chvíli, kdy se ten zvonek skutečně ozvat měl. "Čtvrt hodiny!"

"Aliceko, klid. Pár minut sem, pár minut tam… to nikoho nezabije," snažil se mě rozptýlit Tom a máchal při tom rukama. "Oni na nás nezapomněli, toho bych se fakt nebál," odfrknul si posměšně.

"Ooo sláva Tokio Hotel…" protočila sem oči.

"Amen," zazubil se Tom a já měla opět chuť ho něčim třísknout po tlamě. Takhle často ten pocit obvykle vážně nemívám.

"Přestaň si z toho dělat prdel, brácha, všichni maj vždycky dost času a pak nestíháme. Musíme ještě do tý zkušebny zkontrolovat všechny a popřípadě dobalit věci. Gustav si zas bude hodinu přepočítávat bubínky a srovnávat je podle velikosti a Georg bude zase všem dávat instrukce, aby s jeho kytarama zacházeli šetrně, že to cejtěj a bolí je každej zbrklej pohyb," promluvil po dost dlouhý době Bill.

"Zatímco ty si desetkrát přeleštíš svůj mikrofonek, pak si sedneš na reprák a budeš si pilovat nehty," odseknul Tom popuzeně. Byl stejně nervózní, jako já s Billem, akorát si to odmíl přiznat.

Bill to přešel bez komentáře, udělal tři kroky, který nás od sebe dělili a objal mě. Uvelebila sem se mu v náručí a nervozita ze mě začala padat jak suchej písek. Chvíli sme tam takhle stáli a lehce se kolíbali ze stany na stranu, když se ten protivnej zvuk, kterej byl v tuhle chvíli vyloženě vítán. Tom se okamžitě sebral a šel otevřít a my vyrazili v závěsu za ním.

"No kde se flákáte?! Tyhle dva už nevěděj co pro to, aby se tý nervozity zbavili, dělat…" zahrál Tom naléhavej tón a na konci věty se na mě a Billa zašklebil.

"Nezáviď," řekl prostě Gustav a šel se se mnou přivítat. "Ahoj 'Říše Divů' [A/N: nechci z vás dělat blbce, ale kdo by nepochopil O:) - Alice (jméno hlavní postavy) in Wonderland - Alenka v Řísi Divů]!" objal mě, "jak se máš?"

"Nejsem 'Říše Divů'," založila sem si ruce na prsou, "ale teď už se mám mnohem líp."

"Áhoj, Al," objal mě i Georg, "už nešil, už poletíme," mrknul na mě.

Začínám si tu připadat jak týmový mimčo. Ale teď už mám všechny svoje tatínky u sebe, teď už mě nic nerozhodí.

>>||<<

"Hlavně klid. Dejchej… a nádech… a výdech… Timhle už si prošla hodněkrát, tak co se děje?" ptal se zmateně Bill, když mě držel za ruku, zatímco já sem zhluboka dejchala a při tom sem do sebe lila Colu.

"Ale nikdy sem tam nebyla s váma přímo!" vyjekla sem se nervózně a rychle sem se napila Coly.

"Al, prostě jenom vystoupíme z auta a vyšlapem schody do letadla. Tam si sedneš, zatáhneš si okýnko a nazdar!" snažil se mě uklidnit i Gustav.

"A o pár hodin později mě čeká to samý - ne-li horší…" dokončila sem jeho myšlenku, která se mu jasně zrcadlila v očích, ale bál se jí vyslovit nahlas. "Hele kluci, já chápu, že vy ste na tohle zvyklý, ale já prostě nějak nezvládám. Když už nějakýho fanatickýho čumila potkám, tak je jeden, maximálně dva. Tady je ohromnej dav lidí!"

"A co když ti Bill zpíval tenkrát v ten vás slavnej den na koncertě, kde si souhlasila, že s náma zůstaneš? Stála si na podiu a bylo tam přes 200 000 lidí," argumentoval Georg.

"Musíš uznat, že to byla trochu jiná situace. Tolik emocí tu dneska neproudí, aby mě to vykolejilo víc než ty lidi," hodila sem do placu svůj argument pro změnu já.

Nechápou to. Nechápou, že já se lidí vlastně docela bojím - obzvlášť jejich fanoušků. Některý si sice zvykli, že s klukama teď tak zvaně sdílím ložnici, ale spousta holek a dokonce i kluků se doteď nedokáže smířit s tím, že Bill je zadanej. Dokonce mě nemaj rádi i za to, že sem v permanentní blízkosti kterýhokoliv z kluků. Já je velmi nerada dráždím, takže sem s klukama ještě nedělala žádnej photoshoot, i když už sem jich pár dělat mohla, nedělám rozhovory, nechodim s klukama moc na veřejnost, vždycky sem někde stranou, a když už jdem třeba ven s Billem se jen tak projít, tak se většinou ani nedržíme za ruce. Pro mě i pro něj je to samozřejmě dost omezující, ale Bill se to snaží chápat a já se snažim svojí fobii vůči fanouškům nějak zmírnit. Teď ovšem pomaličku projíždíme uličkou mezi ohromnym davem lidí, jehož drtivou většinu tvořily řvoucí holky s transparentama. Až se to auto zastaví a dveře se otevřou, bude nás od těch monster držet jenom obyčejnej , snadno překonatelnej kus zábradlí a pár tajtrliků s bicákama. Ne, nepřijde mi to jako polehčující okolnost.

"Proč stojíme?!" vykřikla sem a v panice sem se rychle začínala rozhlížet. Letadlo sem nikde neviděla.

Bill mi vzal obličej do dlaní a znemožnil mi tak dívat se kamkoliv jinam, než do jeho očí. "Zlato, to zvládneme. Půjdem všichni najednou a já tě budu držet za ruku. Bude nás víc, nebudem se bát vlka, nic."

"Ani omylem. Jestli maj někoho utlouknout k smrti, ať sem to jenom já. Vy půjdeme hodně dlouho přede mnou," okamžitě sem nesouhlasila. Kde se ve mně tahle tvrdohlavost a blbost bere?

"Ty seš blbá," zakroutil Tom hlavou a obejmul mě, "to dáme."

V tu chvíli nám otevřeli dveře a jekot fanoušků, kterej byl do tý doby jenom tlumenou oponou mýho panikaření, nám málem prostřelil ušní bubínky. Georg a Gustav začali jeden po druhym vystupovat.

"Je řada na nás," zapěl Tom a strkal Billa ven z auta. Ten mě křečovitě držel za jednu ruku a za druhou Tom, kterej mě postrkoval za Billem. Velmi neochotně sem vystoupila taky. Jakmile sem byla venku, Tom mi pustil ruku a mával na všechny strany. "Teď už to bude muset zvládnout jenom s Billem, ale jestli budeš potřebovat ruku, až budeš nastupovat do letadla, tak to nějak zařídíme," zašeptal směrem ke mně a zaculil se.

Stála sem jak přimražená a obličej mi křečovitě svíral děs. Bože můj, teď umřu. Protože jestli ne teď, tak nikdy.

Koukaj na mě…! Ne - oni zíraj! A určitě vražedně!

Zkusila sem sebou trochu cuknout směrem k autu, ale Bill si mě okamžitě přitáhnul blíž k sobě a ochotně pózoval fanouškům, který si ho chtěli vyfotit.

"Chtěj si fotit tebe, ne i mě," řekla sem směrem s Billovy a pokusila sem se o něco jako úsměv. Křeč v obličeji ovšem nepovolila, takže sem aspoň doufala, že se netvářim jako kretén.

"Máš oči jak Kocour v botách ze Shreka," oznámil mi Bill. "Přestaň bejt roztomilá a mávej těm lidem. Vždyť se koukej, támhleta slečna na nás kouká jak na Romea s Julií a brečí štěstím. Není tady nikdo, kdo by tě chtěl zabít, tak se uvolni."

Pomalu sem uvolnila ruku, kterou sem se tak pevně držela Bill a propletla sem si s ním prsty. Zhluboka sem se nadechla a rozhlídla se kolem sebe. Má pravdu. Všichni se usmívaj - i když se zrovna podívaj na mě. A opravdu tu pár slečen brečí štěstím, ovšem nemyslím si, že by byly šťastný, že jim nějaká pipka klofla Billa. Ale tak jako tak, nikdo neměl nepřátelskej výraz a co víc - pár fanoušků - kluků - mělo dokonce transparenty s mym jménem a nápisem "Vezmi si mě!". Chvíli sem na ten dav zírala a tělem mi začal prostupovat zvláštní pocit. Najednou měla dojem, že sem středobod vesmíru. Že všichni ty lidi sou tady kvůli mně a kvůli klukům. Ruky mi samovolně vylítla na horu a já se začala usmívat a užívat si ten opojnej a neopakovatelnej pocit slávy.

"Tohle cejtíš pokaždý?" zeptala sem se Billa.

Oči se mu rozzářily a pusa roztáhla do širokýho úsměvu, když se na mě podíval. "Přesně tohle."

Pomalu sme se začali pohybovat směrem k letadlu. Bill mi pustil ruku a obcházel fanoušky, aby si s nima podal ruku a aby jim dal autogram. To samý dělali i ostatní kluci, takže sem si nakonec zase připadala jako trotl, když sem sama samotinká procházela středem uličky a čuměla kolem sebe.

Najednou se ozval příšernej řev a dva bodyguardi kolem mě proběhli rychlostí blesku. Nějakej kluk přeskočil zábradlí pár metrů za mnou a rozeběhnul se středem uličky směrem k letadlu. Tělesná stráž ho ovšem velmi rychle přimáčkla k zemi a nedovolila mu běžet dál.

"Ne! Pusťte mě! Prosím! Já chci jenom autogram od Alice Sandersový!" ozval se pronikavej jekot celym letištěm a fanoušci v tu chvíli zmkli jako na povel.

Bill strnul a pohledem přebíhal ze mě na toho kluka a zase zpátky. Bodyguardi ho mezitím postavili na nohy a drželi mu ruce za zádama.

"Prosím, já chci jenom autogram…" řekl zoufale.

Ve vteřině fanoušci začali řvát ještě hlasitěji a začali svoje bločky s propiskama natahovat i ke mně. Kapela i ostatní personál stál jako přimraženej a nechápal, co se to děje. A já to taky nechápala. Stála sem na místě, pusu sem střídavě otevírala a zavírala jak ryba na suchu a nevěděla sem, co mám dělat.

"Tvoje první…" přišel ke mně Gustav a dal mi lihovku. Poplácal mě po rameni a postrčil mě k fanouškům.

Po prvním kroku sem změnila směr šla sem zpátky směrem k autu. Bill, kolem kterýho sem prošla, se na mě prosebně podíval, zřejmě v očekávání, že nastoupim zpátky do auta. Ale já sem šla za tím klukem, co kvůli mýmu autogramu přeskočil zábradlí.

"Příště se prosímtě nepouštěj do všeho po hlavě, nemuselo by to dopadnout dobře," řekla sem tomu klukovi, když sem se mu podepisovala fotku mě, kterou si přinesl.

"Děkuju! Alice, děkuju strašně moc! Ani si nedokážeš představit, co to pro mě znamená. Tolikrát sem už byl na takových podobných akcích a čekal sem, jestli vystoupíš s klukama a dáš mi podpis, ale až teď si to vážně udělala," horoval dojatě ten kluk a cuknul rukama, jako kdyby mi chtěl skočit kolem krku.

Neváhala sem a obejmula sem ho. "Seš můj fanoušek číslo jedna. Nikdy sem nikomu ještě autogram nedala."

"Bylo mi ctí, slečno Sandersová," políbil mě na hřbet ruky, otočil se a v doprovodu bodyguarda odešel.

Chvíli se tam ještě stála a koukala za ním, pak sem se ovšem otočila a začala sem rozdávat podpisy i ostatním lidem za zábradlím. Občas se mnou někdo z nich prohodil pár slov, sem tam mě někdo vyfotil, pár lidí mi podalo ruku a ty, co byli nejblíž, chtěli obejmout. Po pár minutách už sem pomalu necejtila pravačku, jak sem ustavičně psala a psala a psala. Ale byl to skvělej pocit.

Posledních pár podpisů a hurá do letadla. Na konci slavný uličky si ještě nás všech pět stouplo čelem k davu a pár vteřin sme jim mávali. Nakonec sme se už ale museli sebrat a nastoupit do letadla, protože do 11 hodin zbývalo pět minut.

"Tak to nakonec nebylo tak hrozný, ne?" šťouchnul do mě Tom, když sme se nasoukali do letadla.

"Bylo to neuvěřitelný!" řekla sem s úžasem a v ruce sem žmoulala svojí lihovku.

"Sem hrozně rád, že to z tebe takhle spadlo. V tohle sem ani nedoufal," objal mě Bill a vlepil mi pusu do vlasů.

"No jenom počkej jak bude statečná za cca 12 hodin…" podotknul Georg a nenápadně se vytratil na svoje místo.

"Tak, vážení, zasednout, připoutat a odpoutat až nad váma zhasne ta kontrolka. Čeká nás 12 hodinový let v 10 kilometrový výšce rychlostí přibližně 800 kilometrů v hodině!" ozvalo se z repráčků a všichni se usadili na svoje místo a zapli si pásy.

Letadlo se pomalu rozjelo a otočilo se na ranvej, kde během pár vteřin nabralo neuvěřitelnou rychlost, která mě zatlačila do sedadla a už sme se odlepovali od země. Tlak způsobil chvilkovej výpadek sluchu, kterej po polknutí zmizel a my sme se jenom vzdalovali od země, od domova, od všeho blízkýho a vyráželi sme vstříct neznámýmu novýmu a mnohem většímu světu.

Kdo ví, co se tam vlastně všechno může a nemůže stát, co se stane a nestane. Jestli bude všechno stejný, až se vrátíme, nebo nám tenhle výlet kompletně změní životy. Jestli se vůbec vrátíme…

Dement nebo hezkej kluk? 2 - 1. Kapitola

Mon, 26 Dec 2011 20:30:43 +0100

Sou 4 hodiny ráno. Chápete to? 4 hodiny ráno! To je blíž k půlnoci, než k ránu. To znamená, že já rozhodně mám ještě půlnoc. Samozřejmě, že sem si už trošičku… maličko… dobře, vůbec sem si nezvykla na to brzký vstávání a vždycky mě to drtí. Nedokážu si představit, že bych ráno vyskočila z postele ve 4 nebo v pět, celej den zkoušela, pak ze sebe dělala ještě krásnější, než sem, večer rozjela super mega obří koncert a hopsala před fanouškama až někdy do pozdě, pak ještě sklízela a balila věci a cestovala do hotelu. Dost na tom že ráno vyskočim z postele ve 12 a večer hopsám v backstage. V deset už bych zas mohla jít na kutě… (Správně, ve 12. Kluci se už naučili mě nebudit a netahat sebou úplně všude. Samozřejmě na důležitý akce je vždycky doprovázim, i kdybych neměla spát vůbec, ale pokud není nezbytečně nutný vstávat dřív jak v 10, tak to nedělám.) No ale zpátky k věci: sou 4 ráno a oni mě buděj!

Dobře, přiznávám, dneska mi to tolik nevadí. A nevadí mi to z jedinýho důvodu: dneska totiž začíná absolutně největší akce v dějinách Tokio Hotel. Dneska se vyráží na jejich historicky první turné po Americe! (Mimochodem na turné, na který sem pomáhala vymyslet ty nejvíc nejstylovější kostýmy, který kdy jaká skupina na turné měla. Heč.)

Samozřejmě to znamená se na nějakou - dle mého názoru dost dlouhou dobu odloučit od mýho novýho "domova" u Kaulitzů doma, kde sem obsadila Billův pokoj, a taky znamená dost složitou a náročnou organizaci celýho přesunu z Německa do Ameriky, nicméně bude to skvělej a nezapomenutelnej zážitek a já i kluci se všichni neuvěřitelně moc těšíme!

"Kde je Bill?" zeptám se trochu překvapeně, když po hmatu zjistim, že vedle mě už neleží.

"Vstával už před hodinou aby si zkulturnil obličej…" Tom na chvilku povylezl zpoza dveří. "Aby sis ho se mnou zase nespletla…" zase zalezl.

Ano, jistě. Každej menší fail, kterej se stane se bude vyzdvihovat asi až do nekonečna. Abych to vysvětlila, jednou sem se ráno prostě probudila s křikem, protože sem se lekla, že spim ve špatný posteli a že vedle mě neleží Bill, jako je tomu každou noc, ale Tom. Je to vcelku logický. Vždyť jsou to dvojčata. A v době, kdy měl Bill pseudo dredy a černou barvu měl trochu odrostlou tak, že z mýho aktuálního úhlu to vypadalo, že má všechny vlasy hnědý, avšak bylo jasně patrný, že se mu vlasy kousek od lebky spojují v prameny dredů a ještě k tomu nebyl namalovanej, je vcelku předpokladatelný, že i já takhle ránem oslepená milenka se TROCHU spletu. A když navíc do pokoje doběhnul pravej Tom a já tam v tu chvíli měla tím pádem Tomy dva, málem to se mnou šlehlo. Bill se se mnou dva dny nebavil, ovšem ještě ten den si nechal pseudo dredy sundat a černou barvu dobarvit. Ostatní z toho samozřejmě maj prdel doteď.

"Budeš to připomínat ještě hodně dlouho?" pokusila sem se o nasranej tón, kterej ovšem nakonec vyzněl jako poněkud chabá nevyřčená prosba, aby toho nechal.

"Na tohle bych nezapomněl ani kdybych měl amnézii po havárce!" vybuchl Tom v hroznej záchvat smíchu, jak si celou událost barvitě vybavil.

Rychle sem využila jeho nepozornosti, vyškrábala sem se z postele, sebrala sem ze stolu nůžky, chytla sem Toma za pár dredů a nůžky nebezpečně sklapla přímo přes ně. "Tak ještě jednou: Budeš to připomínat ještě hodně dlouho?!" tentokrát ten tón vyšel líp.

"Ne… Ne! Nebudu! Slibuju! Nedělej to!" jeho výraz se během sekundy z vytlemenýho změnil na posranej strachy a hlas měl v tu chvíli o tolik oktáv výš, že by si člověk spíš myslel, že sem se ho těma nůžkama spíš právě pokusila vykastrovat.

"No já si myslim! Jestli to ještě jednou nadhodíš, tak nepůjdou nakrátko jenom tyhle, ale všechny!" hrozivě sem zacvakala nůžkama a založila si ruce na prsou.

"Ty-ty bys to vážně udělala!" vykoktal Tom a hladil si dredy přes rameno, v očích ublíženej výraz.

"Si piš, že bych to udělala…" zašmikala sem znova nůžkama a šla sem je uklidit. "Je ještě Bill v koupelně?"

Tomův výraz jasně naznačoval, že z ní rozhodně ještě tak hodinu ani nevyleze. "Jestli chceš, půjč si mojí," ukázal palcem za sebe a odešel.

Sedla sem si ještě na chvíli na postel a čuměla sem do země. Za pár hodin už budu sedět ve speciálním TH letadle směrem do Ameriky. Páni! Země neomezených možností. Teda říká se to o ní, ale pravdou je, že od tý doby, co se mi přihodila ta věc, díky který sem teď nadevšechno šťastná, si stojím za tím, že naše planeta celá je doslova 'Země' neomezených možností. Nedokážu si totiž představit obyčejnějšího člověka, kterýmu by se přihodila neobyčejnější věc.

"Crrrr!" zvoní Billův telefon.

Koukla sem se na displej, abych zjistila kdo volá a zvedla sem to. "Je v koupelně…"

"Jéžiš tak ho už vyšťourej ven, potřebuju s ním mluvit," ozval se na druhym konci drátu hlas Davida Josta.

"Zkoušel si ho někdy dostat z koupelny?"

"No…"

"Nejde to."

"Je mi to jasný. No tak mu vyřiď, že sem volal a ať mi zavolá hned jak vyleze z koupelny, prosím tě."

"A můžu vědět o co jde, nebo je to tajný?" zeptala sem se absolutně nejvíc zvědavá. To by nám tak scházelo, aby těsně před odletem přišla nějaká pohroma.

"No… a víš že bude asi dokonce i lepší, když to vyřídim s tebou a ty mi s tim pomůžeš?"

Mít ocásek, tak v tu chvíli netrpělivě a nadšeně vrtím jak o život. "No tak ven s tím!"

"Tak hele… aby měli kluci co nejstylovější přílet do New Yorku, vymyslel sem, že by se mohli oblíknout do stejnejch barev jako bude mít jejich letadlo. Volal sem Billovi, abych mu zkusil nějak nenápadně vnutit změnu oblečení v případě nouze."

Chvíli sem seděla a čuměla jak debil. Přišlo mi to tak strašně dětinský! Navíc to, že Tokio Hotel vypochodujou z vlastního letadla na povrchu americkýho kontinentu, bude samo o sobě nejstylovější. "No… víš… já si nemyslim, že je to úplně dobrej nápad… upřímně řečeno si nemyslím, že je nejlepší nápad z toho dělat divadlo. Samotnej fakt, že kluci přiletěj do Ameriky na premiérový turné, je stylovej. Když už by nutně museli bejt ve stylu letadla, volila bych turné kostýmy, ale to bysme pak zase fanoušky připravili o překvapení přímo na koncertě. Takže bych to zkrátka a dobře nechala na nich, jak se chtěj oblíknout," skončila sem svůj monolog a čekala na následnej křik s telefonem dál od ucha..

"Hm," zamyslel se nahlas David, "asi máš pravdu. Sem z toho tak nervózní, že už vymýšlím píčoviny, no nic, tak hlavně nepropásněte letadlo. Kotvy zvedáme přesně v 11."

Dala sem telefon zpátky k uchu a rozhlídla sem se, jestli někdo neslyšel tu šílenou ránu, jak mi spadnul kámen ze srdce. "Ok, fajn, tak já to vyřídím a budem tam. Zatím."

Je jenom nervózní. Fajn. Musel říkat slovo 'nervózní'? Vážně to musel dělat? A co sem teď já?! "Bille!!! Děleeej! Nebo to nestihnem! Máme už jenom…"

"Šest a půl hodiny," dořekl za mě s plnou pusou zubní pasty Bill zpoza dveří od koupelny, kam sem mezitím stihla doběhnout a bušit na dveře. "Klid, lásko,, není kam spěchat, času dost," otevřel dveře a obejmul mě.

"Jestli budu mít tu pastu ve vlasech, tak nemáme času dost," odstrčila sem ho od sebe a šla sem si na kartáček taky dát pastu.

"Co tě to tak najednou popadlo? Ty - takovej kliďas…" šťoural Bill.

Hodila sem po něm vražednej výraz. "Co si tu tak dlouho dělal, když ještě nemáš ani vyčištěný zuby?" změnila sem téma, abych na tu nervozitu nemusela myslet.

"No… nějak se mi nechtělo nic dělat a tak sem si chvíli… tak sem se natáhnul do vany a… relaxoval sem," při těch slovech se pomalu pohyboval směrem k vaně, až se nakonec zastavil a koukal na mě pohledem "sežer to!".

Popošla sem kousek stranou, abych viděla tubu s lubrikačním gelem na kraji vany přímo za ním. "Relaxoval…" zopakovala sem důležitě.

"Ehm… no… Ale to není fér!" sednul si na kraj vany.

Tázavě sem se na něj podívala.

"Jak je možný, že všechno prokoukneš? Že prostě všechno víš?" ptal se zoufale a kopal si při tom s již zmíněnou lahvičkou po zemi.

"To není ve mně, zlato, to je v tom, že seš tak špatnej lhář," zamrkala sem na něj.

"A co Tom?" založil si vítězoslavně ruce na prsou a probodával mě vzdornym pohledem.

Chvíli sem se musela zamyslet. Tom. Tom je kvítko, o kterym se nedá říct, že by neumělo lhát. "Asi sme s Tomem napojený na stejnou vlnu," řekla sem prostě.

"Já ti dám vlnu..."

Zrovna sem si vyplachovala pusu od pasty, když sem slyšela cvaknout dveře a západku. Koukla sem se rychle do zrcadla, co se za mnou děje a Bill šel s nevyzpytatelným výrazem pomaličku ke mně. Otočila sem se a rukama sem se opřela o umyvadlo.

"Tak schválně, jestli sme teď na stejný vlně my dva…" došel až ke mně, začal mě líbat a při tom mi zajel rukou pod tričko a škrábnul mě přes celý záda.

Ujelo mi tichý zavrčení - pro něj to byl signál, povel, při kterym se přestává ovládat. Opřel - ne, třísknul se mnou o zeď ve sprše a naléhavě mi sundával spací triko. Já měla o tuhle část oblečení práci ulehčenou. Jedinej kus látky, kterej mi na něj překážel, byl ručník kolem pasu, kterej sem jedním rychlým pohybem okamžitě sundala.

Už i já začínala bejt jako smyslů zbavená a strčila sem ho na protější zeď sprchy. Při tom pohybu se zachytil za kohoutek a v tu chvíli na nás začala téct horká voda. A nám to ani jednomu nevadilo. Nakonec mě zbavil i posledního kusu oblečení a strčil mě zpátky ke zdi, omotal si moje nohy kolem svého těla a bez otázek, trapejch chvilek, bez otazníků v očích a bez něžností, jako tomu bylo zezačátku, nás oba zbavil posledních známek lidský soudnosti.

>>||<<

Když sem otevřela dveře od koupelny, opřejnej o zeď přímo před nima stál Tom, na rtech laškovnej úsměv.

"Čemu se culíš?" zeptala sem se, i když mi bylo naprosto jasný, že bude následovat dlouhej monolog, kterej různýma symbolama bude narážet na to, co sme právě s Billem v tý koupelně dělali, až se nakonec dostane na konec, kde se ta činnost vysloví nahlas. Chtěla sem ovšem získat nějakej čas, ve kterym si budu moct udělat spoustu důležitých věcí a nechat tak Toma mluvit a teprve až se dostane na konec, tak se ho pokusit zabít - opět. Proto doufám, že jeho monolog bude tentokrát opravdu dlouhej a náročnej.

"No… tak sem tak šel čistě náhodou kolem a…" začal.

Bill zůstal ještě v koupelně, aby si vysušil vlasy a já se teda zatím šla namalovat k zrcadlu do pokoje s tím, že se potom prohodíme. Celou cestu s doprovodem Toma Kaulitze, samozřejmě.

"…a protože Bill už se koupal…"

Obě oči namalovaný a co víc - obě stejně! Ale Bill ještě nevylezl z koupelny, takže se musim ještě nějak zabavit.

"…takže když si tak spočítám čas…"

Sbalila sem si teda zatím toaletní taštičku se šminkama a hodila sem jí do jednoho z mejch třech kufrů, jehož obsah sem radši ještě asi po pátý zkontrolovala, jestli mi náhodou něco nechybí.

"…což znamená úroveň vzrušivosti na druhou…"

Oblečení, který si hodlám vzít na sebe, mám dávno hozený na kufrech. Pokoj sem prošla asi milionkrát celej, jestli sem tam náhodou něco nenechala a asi stokrát za účelem zjistit, jestli tam náhodou něco nenechal Bill. To už mi vážně nezbejvá nic jinýho, než chodit sem a tam, poslouchat Tomův proslov, než mě Bill pustí k fénu a žehličce na vlasy?

"Takže když to tak celý shrnu, tak ste si nemohli vybrat nejnevhodnější okamžik, ale na druhou stranu vhodnější příležitost pro to, abyste spolu šukali ve sprše. Al to krásně zbavilo nervů z cestování a Billa nebetyčný nadrženosti, se kterou se mi už dva dny svěřuj," dokončil Tom konečně svůj monolog ve chvíli, kdy mě Bill konečně pouštěl do koupelny.

Jeho okamžitěj pokus o útěk se stal neúspěšným díky Billový pohotový reakci v podobě přiražení ke zdi. Sebrala sem ze stolu nůžky a ranní scénář se opakoval. "Něco si říkal?"

Dement nebo hezkej kluk? 2 - Úvod

Mon, 26 Dec 2011 20:28:49 +0100

Tak a je to tady…

Trvalo to dlouho a nikdo - včetně mě - nečekal, že se to vůbec někdy stane, ale stalo se to.

Já skutečně začínám psát v pořadí už druhou sérii fan fiction Dement nebo hezkej kluk? :D

Známe mě, takže kdo ví jak dlouho mi to vydrží a bůhví kdy to dokončím, jestli to vůbec dokončím… O:) nicméně teď mě to chytlo tak bych s tim měla hodně rychle něco udělat, než to zase přejde :D

Opět to bude psaný "mojí" češtinou a "mym" stylem psaní, takže si výhrady vůči spisovnosti a reálnosti případu nechte prosím pro sebe. On už vlastně samotnej fakt, že by se jakákoliv z FF na TH téma mohla někdy stát je asbolutně nereálnej, to víme všichni, ale proč si prostě dál nesnít a nevykašlat se na předsudky? :)

"Vstávej semínko holalááá!"

"Přestaň zpívat nebo ti narvu do-někam to, co z toho semínka vyroste…" houknu otráveně na Toma, kterej se už ze zvyku raději urychleně schoval za dveře, protože většina jeho pokusů vzbudit mě schválně falešně zpívanou písničku končí tak, že po něm hodím absolutně čímkoliv, co mám zrovna po ruce. Posledně to byl takovej ten poctivej kovovej budík, kterej mu na čele na dva dny způsobil otlačeniny ve tvaru dvou a půl vrtulek. Vizážistky pak při focení vyplňovaly silikonem a přebarvovaly make-upem, aby to nebylo tak vidět.

>>||<<

Neřekla bych, že se toho za ten rok a půl změnilo až tak moc.

Po tom, co sme s klukama řádně oslavili mě jakožto "novýho člena kapely" jsme se ráno probudili v hotelu aniž bychom věděli, jak sme se tam vůbec dostali. Dalo by se říct, že to byla velmi poctivá oslava, protože to, co sme se pak dozvěděli od ostatních míň společensky unavených účastníků oslavy o tom, co sme dělali, by se vám nesnilo ani v tom nejhorším snu.

Ukázalo se, že jak moje, tak i Tomovo upozornění na to, že se ještě neznáme, nabylo oprávnění hned na již zmíněný oslavě. Nutno podotknout, že přes to, že oni sou na mě čtyři a zjištěný informace si vzájemně předávaj, pořád se divěj mym výstřelkům víc, než já jejich.

Za celou tu dobu sme stihli obcestovat snad půl světa a stihli sme potkat s ohromnou spoustou známých i neznámých, ale stejně úžasných osobností . Já sem se seznámila s rodičema všech členů bandu a rodiče dvojčat si mě oblíbili ještě dřív, než mě vůbec poznali. Okamžitě mě přijali jako člena rodiny a samozřejmě, že když není do čeho píchnout, tak tam i spim. Bill mi velmi neochotně uvolnil téměř polovinu svého pokoje pro moje věci, takže bydlím s ním.

Samozřejmě, že mezi mnou a Billem ale i mezi ostatníma členama kapely došlo k pár hádkám, který se ovšem ale většinou vyřešily ještě dřív, než k nim vlastně stihlo dojít. Ovšem mezi mnou a Julií to zůstalo na mrtvym bodě. Kdykoliv jí volám, tak mi nezvedá telefony a na vzkazy z hlasovky nebo na mailu neodpovídá.

Co se stalo s rodičema sem se doteď nedozvěděla. V televizi sem viděla reportáž o tom, že firma, ve který táta pracuje, je pod přísným dohledem federálů nebo co a něco strašně vážnýho ohledně peněz se tam řeší. Ale vzhledem k tomu, že sem vcelku oprávněně stále ještě naštvaná za to, že mě vyhodili z domu v podstatě na ulici a prostě mi oznámili, že mi poslali nějaký peníze na účet ale dál se o sebe mám starat sama, sem reportáži nevěnovala větší pozornost. Rodinu sem si našla jinou a lepší.

Když se to tak kol a kolem vezme, tak sem vlastně asi nejšťastnější člověk na světě, nic mi nechybí a zvykla sem si na svůj novej život velmi rychle a velmi snadno. A taková malá perla na konec: samozřejmě, že je všeobecně známý, že sme s Billem pár, ale nemohla sem prostě nasednou na vlak Tokio Hotel a nechat se jen tak unášet bez vlastního zapřičinění, takže sem oficiálně jejich osobní módní návrhářka! Je to zároveň i můj způsob obživy. Na peníze od rodičů sem totiž ani nešáhla a zezačátku sem si půjčila od kluků, než sme vymysleli tuhle práci. Všechny půjčený prachy sem pak klukům i přes všechny kecy, který měli, vrátila a založila sem si novej účet, na kterej si nechávám posílat výplatu.

Zkrátka a dobře, lepší už to ani bejt nemůže! Ale všechno krásný jednou končí, a tak stále čekám na nějakou katastrofu, která to celý zničí, nebo minimálně znepříjemní.

>>||<<

Novinky nejnovější

Mon, 26 Dec 2011 19:03:25 +0100

Tak a konečně je to tady.

Věcí první je samozřejmě design. Trvalo to dlouho, ale ne dýl, než design na mj druhej blog, což se dá brát za velmi pozitiví, vzhledem k tomu, že tam je stejnej design už asi tři roky... O:)

Věcí druhou je fakt, že problém s hostingem pro obrázkový části tohoto blogu sem vyřešila tak, že sem si založila nový stránky, na který sem všechno nahrála. Znamenalo to pro mě samozřejmě všechny články předělat a byla to pěkná nuda, ale je dokonáno :)

Věcí třetí je, že tu pár věcí přibylo a pár věcí "ubylo" - lépe řečeno se skrylo.

- přidala sem novou rubriku "Oblíbené", do který budu dávat odkazy a recenze na různý fan fiction a jejich autory, který mě nějak zaujmou :)

- přidala sem "Top Affilates". Každej ví co a na co to je. Myslím, že to bude jednou úzce propojený s těma oblíbenýma, ovšem zatím zde žádný adepty nemám :)

- změnila sem profily. Původně to byly odkazy na všechny možný moje blogy, teď sou to odkazy ála Follow me. Můžete si mě přidat na nejrůznějších sociálních sítích.

- skryla sem jednotlivý povídky. V původním designu byly některý povídky rovnou viditelný v menu. Teď je najdete pod rubrikama Kapitlovky a Jednorázovky.

Věc čtvrtá - pro vaší lepší orientaci vám tady oznamuju, že úplně první nápis "NEWS" na stránce slouží k přesměrování do rubriky s novinkama. Druhej odkaz "NEWS" v horním menu je přesměrování na havní stránku.

Věc pátá - ikonka nahoře vpravo je opravdu ikonka a můžete jí šířit jak je libo, ale to už je asi pomětně zbytečná informace.

No doufám, že už je to všechno, co sem vám chtěla, potřebovala a nepotřebovala říct, tak se kochejte novym vzhledem a já sem asi půjdu hodit nový kapitoly nový povídky :)

| 2.Layout

Mon, 26 Dec 2011 18:48:49 +0100

Tak konečně konec!!!

Nedokážete si představit, jak strašně šťastná sem...

S touhle "nádherou" sem se patlala asi tak přes tejden.

Nejdřív sem tvořila jeden lay, ten se mi nelíbil. Pak sem hledala inspiraci a pustila sem se do druhýho - tohodle. Ten sem tvořila tři dny (mezitím nějaká ta pauza :D). Když už sem ho měla celkově vytvořenej, přišlo na řadu instalování na blog a dolaďování a vyřezávání doplňků atd., cože byla samozřejmě nejhorší část celý výroby. Blog.cz má samozřejmě nedokonalý nastavování designu, takže nakonec stejně nevypadá tak, jak by mělo, protože to prostě nešlo udělat. Navíc sem takový věci, jako například komentáře už odflákla, protože už toho mám dost a nebaví mě to :D

Fakt sem hrozně ráda, že to mám za sebou :D

(Klik na náhled)

Technický problémy

Sun, 18 Dec 2011 01:03:43 +0100

Zdravím,

takže první věc je, že se mi zhroutil layoutovej systém na blogu. Některý části designu totiž byly nahraný na webu, kterej mi poskytovatel zrušil. Už se pracuje na nápravě - napsala sem jim maila, ale nevim, jak dlouho to bude trvat a jestli mi vůbec vyhověj. Byla bych ovšem nesmírně ráda, kdyby jo, protože opakk by byl v podstatě katastrofou a znamenal by pro mě neuvěřitelný množství práce... :/

Druhá věc - co se týče DNHK2, tak je to na víceméně dobrý cestě, protože už mám hotovou druhou kapitolu :) Mohla sem toho mít víc, ale i když sem měla náladu psát, nemohla sem se k tomu nějak dokopat... :D O:)

A třetí věcí je, že co se týče designu, tak už sem se pokusila ho stvořit, ale dopadlo to hrozně, takže sem aspoň hledala nějakou inspiraci na to, jak by to mohlo vypadat. Nicméně sem ještě neměla náladu se o to pokusit znova, takže je zatím otázkou, kdy se tady něco na způsob novýho layoutu objeví a jestli vůbec. Ale doufám, že co nejdřív, abych vám sem mohla rovnou hodit i DNHK2 :)

Dement rozepsán!

Fri, 09 Dec 2011 01:21:02 +0100

Zdravím!

Takže... ráda bych vám oznámila, že sem oficiálně začala psát další sérii povídky Dement nebo hezkej kluk? :)

Zatim mám jenom úvod a skoro celou první kapitolu (ale už tady se můžete těšit na rozvernosti :D) a vážně netuším, kdy se to tu objeví - jak sem tak jen tak mimochodem koukala, tak mám rozepsanou ještě jednu FF, který tu vůbec neni a pak samozřejmě FF, který tu sou... Ale nejdřív musim udělat novej design a to se mi zatím moc nechce... :D Ale uvidíme no... :)

Tak jenom abyste věděli, že teda jako fakt píšu :D

Podklady pro druhou řadu DNHK jsou na světě!

Mon, 24 Oct 2011 22:23:33 +0200

Hola hola!

Morbidka se dneska ve škole krapet nudila a tak vytvořila námět další série její oblíbený FF Dement nebo hezkej kluk?!

Zatim sem samozřejmě ani nezačala spát, ale hlavní námět mám, takže už se jenom trochu sžít s první sérií, kterou už sem samozřejmě trochu pozapomněla, ale díky tomu, že sem si to včera četla, tak mohl vzniknout aspoň ten námět :)

Zjistila sem totiž, že mi poslední dobou trochu chyběj ty časy, kdy sem od rána do večera seděla u compu a buď sem psala povídky nebo sem grafičila... Asi se k tomu pokusím opět vrátit... Ale bude to těžký... moc času zrovna nemám a moje nadšení pro něco obvykle velmi rychle opadá... O:) Ale budu se snažit... :)

Tak to je asi vše, co sem vám/nikomu chtěla sdělit... stejně to nikdo nečte, ale já mám prostě radost :D

No... Takže...

Sun, 23 Oct 2011 13:23:26 +0200

Noo... Tak to vypadá, že sem se trochu sekla...
Nebudu tady slibovat hory doly černej les, že to všechno dopíšu a já nevim, co všechno. Možná jo, možná ne. Ale chtěla bych... ale do toho mám ještě HP povídky a skoro žádnej čas... (škola, autoškola, práce)

Uvidíme no.

Samozřejmě všechny ty povídky, který se mi podařilo vymyslet, sem už dávno zapomněla a vůh ví, jestli mám vbec někde aspoň napsaný, o čem to mělo bejt... :D

Teď si přečtu, co sem aspoň doteď napsala a uvidíme, jak se to vyvrbí... ale čeká mě matura, takže to bude ještě náročnější... :)

Co se děje u Morbidů...

Sun, 10 Jan 2010 18:48:48 +0100

Nic zvláštního... lépe řečeno, něco strašně divnýho :D:D:D:D

Píšu povídku. Píšu. Vážně píšu. Povídku, jejíž jedna kapitola je na pět stránek ve Wordu. Povídku, kterou nepíšu sama. Povídku, kterou, věřte, nebo ne, píšu s láfkou. Povídku o Tokio Hotel!!! xDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDD

Jako nechápejte mě :D Já tomu jenom pořád nemůžu uvěřit... xD připadám si jak zajíček xD

A tak stačí jenom dodat Sweet Home Alabama a čekat :D

Pokusim se láfku ukecat, abych tu povídku mohla kromě Poblbanek dávat ještě sem, abych měla svoje TH FF pohromadě, uvidíme(te) :D

Takže mějte strpení, já jdu vymyslet, jestli budu layoutit, nebo psát :D

BTW. co se nový povídky týče, tak ta se tady asi jen tak neobjeví, mám toho rozepsanýho moc ;)

A povídka je na světě...

Tue, 05 Jan 2010 22:48:59 +0100

Víte jak rychle vznikaj povídky?

Rychle. :D

Teda jak komu no :D jenže mě prostě něco napadne a hned píšu nebo to nějak realizuju... nejhorší je, když mám zrovna krátkopamětní náladu a po ruce žádnej papír. Takhle už se zatratilo toooooolik nápadů... :D

Netvrdim, že ty povídky nejsou absurdní, ale o tom to přece je ;) A to sem ještě nezačala opravovat "Cestu za snem", to bude teprve error :D

Rozhodně teda k věci :D

Jak sem se tu už zmínila, vymyslela sem povídky a díky láfce už mám i jména, takže se jenom sepsala děj, vymyslela název a je to v podstatě připravený k rozjezdu. Ovšem kdy vlak vyjede ze stanice ví bůh...

Asi tak jako když sem začala s HP povídkou "Bylo, je a bude" a mám jenom úvod :D

Tím chci říct, že pokud mě to nadšení neopustí, tak tu určitě o povídky nebude nouze :)

Nová povídka(y)?

Tue, 05 Jan 2010 19:50:46 +0100

Já vim... sem hrozně ukecaná, co se tohohle "newsovníčku" týče, ale tak... víte co :D Pořád okecávám, že nemám čas na napsání dalšího dílu NNO a místo toho se vyžvejkávám sem :D

Mno... jak už sem se včera v tom síleně inteligentnim článku zmínila, docela mi chybí DNHK, ale vážně ještě netuším jak udělám druhou řadu a jestli vůbec...

Nicméně chtěla bych...

Musim si přečíst začátek originálu druhý řady k týhle povídce a uvidim, jestli z toho pochytim tu myšlenku, nebo jestli to budu muset vymejšlet znova... :D

Rozhodně sem ale dneska po cestě ze školy vymyslela kostru k další mojí povídce, takže si to musim někam napsat, než to zapomenu :D Huuu a pravděpodobně do tý povídky zas hodim láfku :D aby jí to nebylo líto :D

Je hrozný, kolik mám nápadů. Je hrozný, kolik mám rozepsanejch povídek. Je hrozný, že bych tak ráda napsala něco novýho... ale nejhorší je, že sem pak líná to dopisovat a lidi mě k tomu musej dokopat :D

Navíc po čase zapomínám přesnej děj a jména postav v těch povídkách, takže to musim číst celý znova, zjistim, že se mi to nelíbí a jdu to přepsat xD No a tak pořád dokola :D

Proto sem na sebe tak pyšná co se DNHK týče :D

Tákže asi tak :D a ještě bych vám řekla jeden bonus, ale ona by mě asi zabila, tak tiše mlčim, směju se a doufám :D

Jáááá musiiiiiiiiiiim!!!

Mon, 04 Jan 2010 22:21:08 +0100

Vůbec tenhle můj výlev neřešte...

Jenom sem právě došla k závěru, že rpostě potřebuju na koncert Tokio Hotel! A co hůř, nemám prachy... achjo... kdybych si byla jistá, že by tam se mnou šla láfka, tak je možná nějak vymámim z rodičů, ale uááááááááá!!!

Já tam musim :D

Musiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiim!!! xD

Kurva to je strašně pocit :D Dopíšu DNHK a už mi to leze na mozek... xD

Tak, a je to

Sun, 03 Jan 2010 23:32:26 +0100

První úplně dopsaná povídka je na světě a tím pásem je na světě i první úplně přepsaná a opravená povídka :)

Poslední kapitola mi dala docela zabrat. Několikrát sem přepisovala cca polovinu, než sem došla k závěru, kterej se mi líbil a celkově má ta kapitola povídky 'Dement nebo hezkej kluk' dýlku víc jak dvou normálních kapitol (tj. téměř 8 stránek).

Uvažuju o tom, že budu na konci každý dopsaný povídky dávat ještě jeden článek, kterej povídku shrne a budou v něm nějaký informace... něco jako "povídka v číslech". No, uvidíme...

Tak doufám, že se vám to aspoň líbilo a nad pokračováním druhou řadou ještě trochu za uvažuju :)

Dement nebo hezkej kluk? - 10. Kapitola - Konec

Sun, 03 Jan 2010 23:21:41 +0100

Ráno mě vzbudil budík, kterej sem si včera na mobilu nastavila na 4 hodiny ráno. Ještě štěstí, že má Bill tak tvrdý spaní a nevzbudilo ho to taky. Chci odejít bez toho, aby mě ještě stihnul přemlouvat k tomu, abych zůstala, jak to bejvá v telenovelách. I když já si teď taky tak trochu přijdu jako v telenovele...

Chvíli sem se ještě koukala, jak Bill spí, a loučila se s tím vším, co sem měla, mohla mít a co mít nebudu. Nemyslet si, že je to trochu na hlavu, loučim se i s barem, terasou, sedačkou… se vším. Ale je úplně klidně možný, že i když je to 'trochu na hlavu', bude se mi po tom všem stejskat. Ale nejvíc po něm.

Sebrala sem si spodní prádlo, který včera Bill jaksi hodil ladem na zem, a odebrala sem se do ložnice, kde sem si z tašky vyhrábla to, co sem si včera připravila, a hurá do koupelny zkulturnit se.

Když sem se vysprchnula, namalovala sem si obličej na xicht a oblíkla sem se, opatrně sem otevřela dveře od koupelny a zjišťovala sem, jestli Bill pořád spí.

Spal. Spal pořád stejně, jako když sem vstávala.

Posbírala sem si v koupelně svoje věci, naskládala sem je ještě do tašky, vzala sem si kabelku, mouchy na nos a kapucu přes hlavu a v 6 už sem mohla vyrazit. V rychlosti sem ještě v kuchyni Billovi napsala vzkaz…

"Děkuju ti za všechno, Bille. Za to, jak si na mě byl ze začátku protivnej a tim si mě hodil do normálu, a hlavně za to, jakej si na mě byl teď. Pochybuju o tom, že sem někdy v životě byla takhle zamilovaná a bude trvat asi docela dlouho, než se mi zase něco takovýho povede. Nicméně pevně doufám, že z tvý strany to bude otázka pár tejnů, než budeš spokojeně žít s nějakou slečnou, kterou si kluci oblíběj, jako si oblíbili mě. Až se někde něco takovýho dozvím, určitě budu první, kdo ti v duchu bude přát jenom to nejlepší.

Bylo to těžký rozhodnutí odejít. Odejít bez toho, aniž bys ty věděl kdy. Odejít bez rozloučení, bez jedinýho slova. Chtěla sem se vyhnout přemlouvání k tomu, abych zůstala. Musim pryč a ty moc dobře víš proč, i když to odmítáš pochopit. Nakonec uvidíš, že to tak bude nejlepší pro nás všechny.

Věřím, že si nějak poradíš s tim, abys světu oznámil, že my dva spolu nejsme, a vcelku pochopim, když to svedeš na mě. Přece jenom dost sem ti poškodila image hned druhej den a dost sem ti ublížila za celou dobu, co sem s tebou sdílela tenhle pokoj. Pokoj, kterej budu mít před očima snad do konce života stejně, jako tebe.

Chci se ti taky omluvit za všechno, co sem ti způsobila. Nemůžu se bohužel omluvit za to, že žiju a že sem to teď musela bejt zrovna já, kdo ti tady dělal potíže. To byla prostě jenom blbá náhoda. Doufám, že mi to jednou odpustíš.

Pozdravuj ode mě kluky a poděkuj jim za mě, prosím…

Sbohem

Alice

PS. Miluju tě."

Chvíli sem na ten dopis koukala a řikala si, že je úplně blbej. Zmuchala sem ho a hodila do koše. Místo toho sem napsala jinej, kratší vzkaz a to "Sbohem.".

Při cestě zpátky do chodby sem Billovi věnovala poslední malou pusu na tvář. Naposledy sem se rozhlídla po pokoji a odešla sem.

Podařilo se mi dojít na recepci bez toho, aniž bych se musela zpovídat novinářům, nebo tak něco, protože si mě nikdo ani nevšimnul. Recepční sem řekla, že už odjíždím, vrátila sem jí kartu od pokoje a šla sem si zavolat taxika, kterej do pěti minut přijel před hotel.

"Kam to bude, slečno?" zeptal se řidič.

"No… já nevím. Nějakej hotel co nejdál odsud…"

"Jak si přejete."

Naposledy sem se podívala na hotel úplně nahoru do oken. V Tomovym pokoji se už svítilo. Jakmile sem se otočila před sebe, přikázala sem si zapomenout na tenhle hotel a na všechno s nim spojený, i kdyby to mělo stát cokoliv.

Jeli sme dobrou půl hodinu, než mě ten taxikář vysadil před nějakým taky docela luxusně vypadajícím hotelem, kterej měl údajně bejt úplně na druhym konci Berlína. Zaplatila sem mu teda a šla se zeptat na pokoj, kterej pro mě naštěstí měli. Okamžitě sem se teda ubytovala do pokoje číslo 483, kterej byl shodou okolností taky v 25. patře.

Navíc sem měla takovej dojem, že číslo 483 má s Tokio Hotel taky něco společnýho, ale za boha sem si nemohla vzpomenout co.

Jelikož sem hned na úvod už automaticky zahnula z chodby doleva s tím, že se tudy jde do obýváku, narazila sem okamžitě do zdi. Seděla sem na zemi a vzpamatovávala sem se z šoku, než sem chytla šílenej výtlem s tim, že sem vážně idiot a že se tohle může stát jenom mně. Pak sem se sebrala a šla sem si hodit věci do nějakýho pokoje.

Celej pokoj byl ve svý podstatě dost podobnej tomu původnímu, akorát byl zrcadlově obráceně a neměl bar a tak velkou terasu.

Neměla sem náladu si vybalovat věci, a tak sem jenom švihla tašku do ložnice a natáhla sem se na postel. Nebejt toho, že mi téměř okamžitě zazvonil telefon, asi bych hned usnula.

Volala mi Julie. Takhle brzo?

"No?" zvedla sem to.

"Prosimtě co blbneš? Kde seš? Strejda volal, že si se prej odhlásila z hotelu," vybalila na mě hned.

"To neřeš, prostě sem potřebovala vypadnout," řekla sem vyhejbavě.

"Jestli je to kvůli mně, tak já přece na konci července přijedu. Klidně si tam mohla zůstat."

"Ne, není to kvůli tobě. Prostě to neřeš a na konci července se tam možná uvidíme."

"Takhle to budeš muset úplně zbytečně platit. Mimochodem strejda řikal, že je hotel v obležení novinářů, ale nechtěl mi říct proč…"

"No… já vim no. Asi si nečetla Bravíčko, co?"

"No mám ho, ale moc sem ho nestudovala. Ty vole, no jo vlastně, vždyť tam je něco o Billovi! Počkej chvíli!" odeběhla Julie od telefonu.

Plácla sem se do čela. Že já nedržela hubu.

"Mám ho," řekla, když se vrátila k telefonu, "Strana 10, strana 10, strana 10… ááá tady to je. Mh… Bill má holku?!" vykřikla do telefonu. "No… bla bla bla… hm… hm… hele ta holka na tý fotce vypadá jak ty," začala se nakonec smát do telefonu. Smích ji ale téměř okamžitě přešel, když se v článku dočetla, že sou Tokio Hotel ubytovaný v hotelu jejího strejdy, nebo kdo to vlastně je. "Proč si mi to neřekla?!!!"

"Promiň, prostě sem tě nechtěla nijak stresovat. Bylo by ti to pak o to víc líto…" řekla se a snažila sem se změnit téma na to, jak se maj na dovolený.

"Přestaň odbíhat od tématu laskavě. Můžeš mi nějak vysvětlit, proč je ti ta holka na obálce Bravíčka tak podobná? A proč si odjela? Co se tam kurva stalo?!" řvala Julie do telefonu.

"Uklidni se prosím tě, já ti to vysvětlím, až se vrátíš. Takhle po telefonu to vážně nemá smysl."

Ať sem se ale snažila jakkoliv to uklidnit, ten nahoře ze mě měl asi docela srandu. Na RTL totiž akorát začali dávat reprízu toho rozhovoru, kterej sem s Billem dělala, a Julie to měla přepnutý právě na ten kanál.

"Alice! To-si-ze-mě-fakt-děláš-prdel?! To seš vážně ty?! Ty seš svině! To si mi to sakra nemohla říct?! Tohle se mi snad zdá! Co sis jako myslela?! Že se to nedozvim?! A… no ty vole! Můžeš mi laskavě vysvětlit, cos to tam plácala za kraviny?! Já vim, že Tokio Hotel nesnášíš, ale tohle si Billovi vážně dělat nemusela. Krávo." A položila telefon.

Nenechala mě říct jediný slovo na obhajobu. Ale mám se vůbec čim hájit? Vždyť sem to zvorala na plný čáře. Totálně sem to posrala. Během pár minut sem si zařídila, aby mě minimálně 5 lidí, který mám ráda, nenávidělo a to ještě nepočítám ty faninky, který mě zadupou, jenom co vystrčim nos z pokoje.

Zjistila sem, že mám na telefonu přijatou smsku. Radši sem nechtěla vědět, kdo to je a co po mně chce, ale napadlo mě, že by to třeba mohla bejt máma, nebo tak něco, a tak sem to otevřela a četla sem...

"Alice, vrať se, prosím! Bill."

Chvíli sem do toho mobilu zírala a přemejšlela sem, kde vzal Bill moje číslo, když se telefon rozvrněl a to samý číslo, ze kterýho mi přišla ta smska, mi volalo.

Bylo to dilema. Zvednout nebo nezvednout. Nakonec sem mobil hodila za sebe na postel a šla sem se do kuchyně něčeho najíst. Sice sem neměla na nic chuť ani hlad, ale měla sem pořádnou depku. Jakmile sem ale otevřela ledničku, okamžitě sem mi zvednu žaludek a běžela sem místo toho na záchod, kde sem dobrejch 15 minut zkoumala dno záchodový mísy.

Zase mi tekly po tvářích slzy a nevěděla sem co mám dělat. Možná bych mohla jako blázen běhat ode zdi ke zdi jenom proto, abych něco dělala. Možná bych se mohla pokusit usnout a na chvíli na všechno zapomenout. Taky bych se mohla pokusit usnout na vždycky a zapomenout na všechno jednou pro vždy, ale na to sem moc velkej srab.

Seděla sem na zemi s kolenama u brady a čuměla sem do zdi před sebou.

Co sem to udělala?

Z chodby sem akorát slyšela procházet nějaký holky, který dle všeho právě odcházeli na koncert Tokio Hotel a cestou strašně opěvovali Billa.

Zabít, zničit, ááááááááááá!!!

Čuměním do zdi sem strávila zbytek dne. Ze začátku sem sebou cukla pokaždý, když mi začal zvonit telefon ať už kvůli telefonátu, nebo kvůli smsce, potom už mi to bylo vcelku volný.

Kdybych uměla pohledem bourat, tak by ta zeď přede mnou byla na prach. Kdybych měla místo očí laser, byla v tý zdi přesně jedna malá dírka, protože sem ani na chviličku nekoukala jinam, než právě do jednoho bodu.

Bylo asi tak půl 6., když sem se konečně sebrala s tím, že takhle to dál nejde. Došla sem si pro mobil a všechny nepřijatý hovory od Billa sem smazala. Stejně tak těch asi 100 smsek, který mi poslal. Nakonec sem si šla sednou k televizi.

Akorát dávali zprávy a jako na potvoru zrovna live záběry z Alianz arény. Moderátorka právě řikala, že se koncert z technickejch důvodů už jednou odložil o tři dny a že právě teď bylo fanouškům oznámeno, že místo v 6 bude koncert začínat až v 7. V zákulisí to prej ale vůbec nevypadá dobře, neb se dva členové kapely ještě údajně ani nedostavili do arény a to Bill s Tomem.

"Kdo ví, jestli se koncert nakonec ještě nepřesune nebo nezruší úplně. Tokio Hotel se ovšem nemusí obávat, že by to nějak snížilo počet jejich fanoušků, kteří jsou jim opravdu oddaní. Na tento náhradní termín si koupilo lístek víc fanoušků, než na původní a nevzdali se Tokio Hotel ani když se světem roznesla zpráva, že jejich miláček, Bill Kaulitz, zpěvák skupiny Tokio Hotel, má přítelkyni. I když kdo ví, třeba je právě tady ta chyba," řekla ta ženská a bylo tam pár záběrů na zmalovaný faninky s nápisama tričkama s Tokio Hotel.

Bill s Tomem se nedostavili do arény? Sou v pořádku?

Modlila sem se, aby co nejdřív kdekoliv oznámili, že se kluci už dostavili, nebo aspoň že sou v pořádku. Cokoliv prostě. Modlila sem se, aby byli v pořádku. Přece nemůžou zklamat tolik fanoušků. Toho koncertu se určitě ty lidi nemohli dočkat už když byl v původním termínu, natož když sem jim to čekání ještě o tři dny prodloužilo. Přece je teď nenechaj čekat ještě dýl!

Byla to moje vina. Věděla sem, že je to moje vina. Byla by moje vina, kdyby se fanoušci koncertu Tokio Hotel nedočkali. Byla by moje chyba, kdyby je fanoušci opustili. Byla by moje chyba, kdyby se klukům něco stalo.

Přepadla mě vlna výčitek a já nevěděla, co mám dělat.

Chvílema sem seděla, chvílema chodila, chvílema sem mlátila do věcí kolem a přemejšlela sem, co teď mám dělat. Myslela sem, že bych třeba mohla aspoň Billovi zavolat, ale smazala sem jeho číslo a jinak nemám číslo ani na jednoho z kluků.

"Ty krávo pitomá, do prdele!" zařvala sem, sebrala sem si kabelku a vylítla sem z pokoje jak namydlenej blesk.

Cestou dolů k východu z hotelu sem si volala taxika, kterej by mě hodil zpátky k původnímu hotelu, a zřejmě na mě ten nahoře už není tak naštvanej, protože jeden taxik akorát čekal před hotelem a neměl nic na práci.

"Ke Grand hotelu, prosim, a rychle!" houkla sem a taxikář se rozjel ještě, než sem vůbec stihla zabouchnout dveře.

Asi si vzal moje slova k srdci, protože sme před hotelem byli během 15 minut. Hodila sem mu nějaký peníze a letěla sem do hotelu, přičemž sem pevně doufala, že tam kluci budou.

V hale byla spousta novinářů a fotografů a jakmile sem tam vtrhla, okamžitě se všichni otočili na mě. Provlíkla sem se mezi nima k výtahu, ale oba výtahy byly kdesi ve 20. patře, takže mi nezbylo nic jinýho, než běžet po schodech nahoru.

S vypětím všech sil sem doběhla až do 25. patra, kde nebyla ani noha a kolem hrobový ticho. Doběhla sem ještě ke dveřím od našeho pokoje a mlátila sem do nich. Nikdo ale neotevíral.

Sklouzla sem po dveřích na zem a snažila se dejchat. S tim, že sem navíc už zase brečela a připadala sem si jako ve vlastní pasti, to ale nebylo tak jednoduchý.

Nebyli tam a já nevěděla, kde jinde kluky hledat. Třeba už odjeli do arény. Třeba sem sem nakonec jela úplně zbytečně, třeba to dopadne dobře i bez toho, abych v tom zase vrtala já. V to sem doufala.

Vlastně sem ani nevěděla, co bych klukům řekla, aby se hnuli z hotelu a jeli do arény, ale věděla sem, že bych to dokázala…

Najednou mi začal zvonit telefon. Neznámý číslo. Hned na to se dveře za mýma zádama otevřely a já sem spadla přímo Tomovi k nohám.

"Co tady děláš?!" vyjeknul Tom, pomohl mi vstát a skočil mi kolem krku.

"Jak si věděl, že sem tady?" zeptala sem se.

"Volal sem ti a slyšel sem za dvěma zvonit tvůj telefon, tak sem prostě otevřel. I když je pravda, že sem tomu, že bys tady mohla bejt, až tak úplně nevěřil," vysvětlil Tom a dál mě mačkal. "Jak to, že seš tady?"

"Já… slyšela sem ve zprávách, že ste se vy dva s Billem ještě ani nedostavili do arény a že se koncert zase přesunul… Kde je Bill?"

Tom jenom ukázal rukou na dveře od koupelny. "Nechce s nikým mluvit…"

Šla sem teda ke dveřím a zkusila sem otevřít. Bylo zamčeno - jak nečekaný. Chvíli sem přemejšlela, co mám teď dělat, protože se z koupelny ozvalo jenom přidušený "Nechte mě kurva!". Odebrala sem se do kuchyně, kde sem na papír načmárala "Miluju tě" a podstrčila sem ho pod dveřma koupelny. Po chvilce se ozvalo překvapený "Alice?!".

"Otevři ty dveře, prosím tě…" řekla sem jenom a čekala sem, jestli otevře.

Ani ne vteřinu na to se ale dveře od koupelny a rozletěli a Bill mi skočil kolem krku. "Alice! Co…co…kde…" koktal a já ho umlčela dlouhým polibkem.

Jak strašně mi tohle chybělo. A jak strašně sem si to tim, že sem se sem vrátila zase posrala…

"Je čtvrt na 7, takže se koukej zkulturnit a padej do arény. Fanoušci na vás čekaj…" řekla sem. Bill se na mě ještě zasněně podíval, jako by nevěřil vlastním očím a letěl do ložnice oblíknout se do něčeho normálního. Během pěti minut byl sbalenej a mohl vyrazit. Tom mezitím zavolal bodyguardům, aby si pro ně přišli a pak už sme všichni tři jeli výtahem až do podzemního parkoviště hotelu.

Bill s Tomem byli oba tak plný dojmů, že si ani nevšimli, že když oni vystoupili na parkovišti, já se vrátila o dvě patra vejš do 1. patra a šla sem zadním východem pryč. Netrvalo to dlouho a už mi zase zvonil mobil a zase volal Bill.

"Al, kde si?" ozvalo se z telefonu.

"Tady moje úloha skončila. Nechtěla sem, abyste kvůli mně zklamali fanoušky…" řekla sem se slzama v očích a zamávala sem na právě projíždějící auto, ve kterym Bill s Tomem seděli.

"Vraťte se! Otočte to!" slyšela sem z telefonu volat Billa na řidiče.

"Sbohem," zavěsila sem a Bill už nezavolal.

Brouzdala sem ulicema Berlína a šla tam, kam mě nohy táhly, když začalo pršet. Zatímco všichni kolem rychle vytahovali deštníky nebo se utíkali schovat někam pod střechu, já sem dál bloumala po městě a déšť mi byl úplně volnej.

Zrovna sem procházela kolem nějakýho obchodu s elektronikou, kterej měl za výlohou televize. Ve všech zrovna byl záběr na celý Tokio Hotel už připravený ke koncertování, do kterýho zbejvalo pět minut. Všichni čtyři se tvářili sklesle a dost vynervovaně. Přes sklo ale nebylo slyšet, co tý reportérce do toho mikrofonu říkají.

Šla sem dál a užívala sem si toho pocitu volnosti. Užívala sem si svýho milovanýho živlu - vody. Užívala sem si toho příjemně hnusného počasí, který miluju, a snažila sem se z hlavy vypudit všechny myšlenky na Tokio Hotel. Jenže… pořád sem si nemohla odpustit otázku: Co teď?

Co teď vlastně bude? Vážně Bill oznámí, že sme se rozešli a život půjde dál? Vážně budu bydlet v tamtom novym hotelu? A vrátim se s Julií zpátky do Grandu, nebo budu v novym hotelu bydlet tak dlouho, dokud si neseženu nějaký bydlení? A hlavně… dokážu někdy zapomenout a dokáže někdy zapomenout on?

Byla sem v tom dešti už dobrou hodinu, možná víc, a začínala mi bejt zima, když sem před sebou najednou uslyšela šílenej hluk. Podívala sem se tím směrem a stála sem přímo před samotnou Alianz arénou, ve který dle zvuků stále ještě byl koncert Tokio Hotel.

Nohy mě táhly téměř samy přímo k aréně.

Dovnitř bych se určitě nedostala, neměla sem lístek a kdyby mě někdo viděl jakožto zmoklou slepici, asi by těžko poznal, že sem vlastně ta Billova holka.

Před arénou akorát típal cigáro Rodney a když mě uviděl, málem mu vypadly oči.

"Alice, co tady proboha děláš? Vždyť musíš bejt úplně zmrzlá!" odtáhnul mě dovnitř do backstage a nařídil nějakým dvěma slečnám, aby se o mě postaraly.

Ty dvě mi daly ručník a přemejšlely, co mi daj na sebe, jelikož náhradní věci na holky tam prej ten den nevedli. Nakonec mi teda půjčily jedno Billovo triko a kalhoty mi daly uschnout. Po chvilce sem ale zjistila, že když sem si ráno dobalovala věci, zapomněla sem si zabalit ty nový kraťasy, a tak sem jenom jenom hodila do kabelky. Takže sem si oblíkla kraťasy a nervózně sem pobíhala po místnosti.

Celou dobu halou otřásal řev fanoušků a ozývaly se písničky Tokio Hotel. Billův hlas a fakt, že byl jenom kousek ode mě, mě zahřívaly u srdce a zároveň mě strašně ničily.

"Koukám, že tě už holky hodily do kupy." To se vrátil Rodney od zvukařů.

"Jo, děkuju… Ale asi bych už měla jít…" řekla sem a začala sem si balit věci.

"No tak na to sme tě tu nemuseli sušit, nemyslíš?"

"Jenže já…"

"Neblbni, prosím tě. Moc dobře vím, co se stalo a stojím si za tim, že bys měla zůstat s Billem. Vlastně s celýma Tokio Hotel. Oni tě maj rádi. Sice nevim, jak je to možný, že si tě za tak krátkou chvíli oblíbili, ale asi si jim nějak učarovala no.

Hele holka do hlavy ti nevidim, ale stejně si myslim, že bys na jednu stranu určitě zůstat chtěla, tak to prostě udělej a neřeš to tolik, ne?"

Chvíli sem zírala jak čerstvě vyvoraná myš, a než sem se stihla vzpamatovat z toho, co prohlásil sám nepříjemnej Rodney, ode dveří se trojhlasem ozvalo překvapený "Alice?".

Ani sem se neotočila a na krku už mi viseli Tom, Gustav i Georg.

"Co tady děláš, prosímtě? Myslel sem, že si zůstala u hotelu!" vyptával se Tom.

"Předpokládám, že si sem nepřijela taxikem," prohlásil Georg a prohrábnul mi mokrý vlasy.

"Wow! Tak to je překvapení večera!" zvolal Gustav. "Takže zůstáváš?"

Všichni tři zářili jako sluníčka.

Nevěděla sem, co na to říct. Chtěla sem zůstat, určitě sem chtěla zůstat, ale furt to mělo ty svoje posraný Ale…

"Opovaž se říct 'ne' nebo 'ale'!" řekl Georg, když sem docela dlouho neodpovídala.

"Má pravdu ten chlapec," ozval se zase Rodney, "vykašli se na 'Ale' a prostě konej."

"Vy byste vážně chtěli, abych se vám jen tak vetřela do party?" zeptala sem se nakonec.

"Jestli to i po tom sáhodlouhym ukecávání bereš jako vtírání, tak to potěš…" řekl Tom a plácnul se do čela.

"Kdo se tu zas vtírá?" ozvalo se ode dveří. To se akorát Bill doplazil z podia. "Al!"Okamžitě se mi pověsil na krk i on a začal mě líbat.

"Alice se prej vtírá. Sakra holka máš nějaký heslo nebo něco takovýho, přičem pochopíš, že nechceme, abys někam odjížděla? O to víc, když se stejně nemáš kam vrátit a tady máš nás a především Billa…a mě…" řekl Tom a tvářil se jako neviňátko.

"Jak jako tebe?" řekl Bill nechápavě.

"To je tajný…"

"Jdi do háje," odeslal Toma Bill a všichni sme se začali smát. "Zůstaň…"

"Hej nedělej vlny. Podívejte se na sebe? Vždyť vy dvě hrdličky ste asi nejzamilovanější pár na světě!" prohlásil Gustav.

"Jo a nejproblémovější…" dodal Georg.

"Takže by vám to vážně nevadilo?" zeptám se ještě pro jistotu, i když jasně vim, že nevadilo a taky jasně vim, co chci já.

"Neee!!!" ozvou se sborem všichni i s Rodneym.

"Jestli to znamená, že mezi náma konečně bude nějaká baba, že s náma budeš jezdit po koncertech, že se mnou budeš hrát hry na Playstationu, že nám budeš prát a vařit a že Bill konečně přestane depčit, tak absolutně ne!" řekl Georg a všichni se zas váleli ve výtlemu. "To vaření a praní můžem vynechat kdyžtak," dodal ještě, když viděl můj výraz při slovech 'praní' a 'vaření'.

Chvíli sem si to ještě nechávala proudit hlavou a hledala nějaký proti, který by mi to mohly zkazit, ale nenašla sem. Všech pět pár očí se na mě za hrobovýho ticha, který rušil jenom vzdálenej jekot nenasytnejch fanoušků, bedlivě upřelo, a tak sem nakonec řekla: "No… tak pokud vám nevaděj otravný holky, co do všeho kecaj a málo co chápou… tak já jedu s váma…"

Pár vteřin to vypadalo, že se všichni zasekli někde v čase, než to ticho zbourali jásotem. Všichni mi skočili kolem krku a hopsali jak pominutý. "Jupíííííí!"

"Ale moc se neradujte, zas tak dobře mě ještě neznáte," upozornila sem je radši předem, aby si to rozmysleli radši hned a nevykopli mě pak někde třeba v Americe.

"Ježíš to neřeš, ty nás taky ještě neznáš, muhehe…" promnul si Tom ruce.

"Kluci je čas vrátit se na podium," prohlásil kdosi se sluchátkama kolem krku, kdo tam zrovna přiběhnul.

"Poslední tři písničky a pak už se budu věnovat jenom tobě," řekl Bill. Vlepil mi pusu a odebral se s ostatníma klukama na podium.

"Nechceš se jít na kluky podívat? Pochybuju totiž o tom, že bys někdy byla na nějakym jejich koncertě. Sice se nebudeš moct dívat vyloženě jako divák, ale myslim, že tě můžu propašovat aspoň někam, kde trochu líp uvidíš," řekl Rodney.

Odvedl mě teda kamsi za nějaký dvoje obrovský dveře až sme se objevili přímo za podiem. Nad sebou sem slyšela bubnovat Gustava, ovšem viděla sem mu jenom hlavu ze zadu. Rodney mě ale táhnul dál a poslal mě po schůdkách nahoru vyloženě na podium, ale na jeho krytou část. Stoupla sem si úplně nahoru v podstatě ve stejný rovině s Gustavem a pozorovala sem, jak Tom kejve hlavou, když hraje na kytaru, a jak Bill ty písničky prožívá.

Bill akorát dozpíval a běžel se nahoru ke Gustavovi napít. Pak zahlásil předposlední song večera.

"Jste skvělý! Teď vám zahrajeme písničku, kterou nenajdete na žádným… víceméně oficiálním albu, ale máme k ní videoklip. Je to song '1000 Meere' a chtěl bych ho věnovat mojí Alice, protože mi právě řekla jednu z nejúžasnějších zpráv mýho života. Miluju tě…" a začal zpívat.

Okamžitě se mi zase nahrnuly slzy do očí. Stála sem tam jak přikovaná a poslouchala sem písničku, kterou sem jako jednu z mála od nich znala vážně dobře. Julie mi ji pořád vnucovala s tím, jak je úžasná a dokonalá. Je…

Bill akorát dozpíval most a jako velký finále písničky si šel stoupnout doprostřed tý zvednutý roviny před Gustava, když jako by zmrznul. Všimnul si mě. Okamžitě se mu rozlil úsměv na tváři a běžel za mnou. Poslední refrén se ztratil s polibku a faninky ječely. Bylo mi jedno, jestli to bylo tim, že byly nasraný, nebo tim, že byly šťastný. V tu chvíli sem tam měla jenom Billa. Nakonec mě Bill posadil tam, kam si šel stoupnout on sám, než si mě všimnul, a ohlásil poslední písničku - An diner seite. Když se blížil ke konci týhle písničky, vzal mě za ruku a poslední slova zpíval směrem ke mně.

Dozpíval a táhnul mě úplně dopředu, kde mě donutil spolu s ostatníma klukama uklonit se. Na podium se v tu chvíli spustil příval plyšáků a dárečků, který nás všechny bombardovaly do nejrůznějších částí těla.

Když to trochu ustalo, Bill mě chytnul kolem pasu a spustil do mikrofonu:

"Tohle je Alice a jenom bych teď rád řekl, že ona je teď členem naší skupiny. Je jednou z nás, jednou z Tokio Hotel!"

>>||<<

"Tohle se musí zapít!" zvolal Rodney, když show skončila. Spolu s Tomem, Gustavem a Georgem se pak odebral kamsi. Ale já s Billem ještě zůstala v backstage.

"Máš moje tričko…" podotknul Bill.

"A ty máš můj pásek…" řekla sem já, když sem si všimla, že mi Bill kromě spodního prádla ukradnul i můj pásek.

"Jo, ukradnul sem ti ho když si se předevčírem sprchovala," zašklebil se Bill. "Ale je mi trochu krátkej…"

"Mně je to tričko zas trochu velký…"

"Vidim, ale stejně ti sluší," řekl Bill a pak už sme se jenom líbali a občas sme při tom prohodili pár slov.

"Hej vy dvě to… jak se jmenuje ten pták?" ozve se ode dveří Tomův hlas.

"Hrdlička, ty vole…" řekne Gustav.

"Jo, hrdličky, pojďte slavit, ne?!" houkne Tom a tak se s Billem sebereme a jdeme za nima slavit.

Slavit, že sem se k nim přidala. Slavit, že je Bill konečně šťastnej.

Kluci to nazvali oslavou novýho člena Tokio Hotel.

K O N E C

Dement nebo hezkej kluk? - 9. Kapitola

Sun, 03 Jan 2010 00:49:54 +0100

"No… tak mluv," řekla sem. Sedla sem si na zem a Tom si sednul vedle mě.

Asi sem docela dobře věděla, co mi chce Tom říct. Že chce, abych to s Billem nedávala dohromady o nic vážněji, než je teď momentálně nutný. Že ho to strašně zraní a tak dále... a tak dále...

"Ty… Bill… ty chceš odjet?" zeptal se nakonec.

"No… jo. Teda nechci, ale musim," odpověděla a v tu chvíli se veškerá moje snaha vymazat všechny tyhle věci na chvíli z hlavy, absolutně spálila. Znova sem měla před očima Billa, jak mě prosí. Mámu, když mi volala. Samu sebe.

"Alice, nedělej to, prosím."

"Tome…"

"Upřímně řečeno, Bill ještě nebyl zamilovanej jakože vyloženě zamilovanej. Teď je. V podstatě o tobě básní už od druhýho dne. I přes to, jak ses snažila bejt protivná, tě poznal. Věděl jaká si dřív, než sis to tady uvědomila ty sama. Ani nevíš, jak byl nešťastnej, když ses chvíli chovala normálně a pak zas z ničehonic jako kráva. Chtěl tě poznat normálně... víc.

Neodjížděj. Nezmiz z jeho života jenom proto, že… já nevim proč. Prostě to nedělej. Nedělej to kvůli němu. Kvůli nám všem, ale taky kvůli sobě. Ty ho přece taky miluješ vždyť je to poznat na první pohled. Prosim tě o to, jako Billův brácha a jako tvůj kámoš," dořekl Tom a čekal, co ze mě vypadne.

Umí dobře mluvit, ten kluk, to se musí nechat. A taky umí hodně působivě mluvit. To taky umí. Ale neumí mi vyvrátit to, že tohle nejde. Určitě si to sám ani nedokáže představit, jak by to bylo složitý. Jak strašně by to bylo v prdeli. Jak strašně je to v prdeli teď a proto musim pryč.

"Víš… už sem to řikala Billovi a tobě řeknu úplně to samý. Já když tady teď zůstanu tak prostě… Vy zejtra odehrajete a pozejtří ráno tradá kamsi do prdele a já tady zůstana sama. Nebudu mít nic a možná sem náročná, ale mně vzpomínky nestačej, mně vzpomínky ničej. Potřebuju odjet co nejdřív a to taky udělám. Nedokázala bych v tomhle pokoji zůstat a vědět, že v týhle skříni měl Bill věci a tam na tý sedačce spal. Pořád bych ho tu cejtila a to by mě ničilo.

Ano, máš pravdu, zamilovala sem se do něj. A právě proto musim pryč. Máma mě vykopla z baráku, nemůžu si jet lízat rány domů, protože žádnej domov nemám. Musim se domov najít. Co nejdřív.

Myslíš si, že by mi Bill někdy zavolal, kdybych mu nechala číslo? Že by mi třeba aspoň poslal mail, kdybych mu ho napsala? Prober se! Máte kolem sebe naprosto nehoráznou spoustu holek, který vám na koncertech slintaj na boty a daly by za vás život. Mezi těma všema možnostma se jedna malá nevýrazná osoba docela snadno ztratí.

Potřebuju co nejdřív zapomenout a vrátit se z tohohle snu do reality. Čim dřív tohle skončí, tim líp. Zamilovala sem se, ale každej dělá chyby…"

"Chyby?! To, že se zamiluješ, je chyba?!" vyjede Tom a sklovatěj mu oči.

"Není chyba to, že sem se zamilovala, ale to, do koho sem se zamilovala. Dobře… dejme tomu, že se obyčejná holka zamiluje do… třeba Orlanda Blooma. Není to chyba, protože je absolutně minimální šance, že by ho potkala - nicméně zázraky se dějí - a navíc ho absolutně nezná. Na internetu máš sice věk, vejšku, váhu a velikost boty a další kraviny, ale nemáš tam člověka jako takovýho. Já Billa poznala a to je ta chyba. Mohla bych bejt jedna z toho milionu - možná víc - faninek, který máte a který vás pravděpodobně nikdy osobně nepoznaj, ale já sem teď pravděpodobně už vaše faninka která vás zná a zamilovala sem se do celebrity, kterou osobně znám. To je ta chyba, chápeš? Ty se můžeš zamilovat třeba do Pamely Anderson a máš nějakou šanci, že si tě všimne…

Do kolika holek ty ses zamiloval? S kolika holkama, který si v posteli měl, si to myslel vážně? Z tvý strany to vždycky byl úlet. Ze strany hvězdy je to vždycky úlet. Pro mě ne."

"Bill takovej není…Vidíš v tom jenom problémy. Napadlo tě třeba, že bys mohla s náma? Já nevěděl, že tě máma vykopla z domu. Je mi to líto."

"Tohle by mě nenapadlo ani ve snu, je to krajně nereálný…"

"V tom případě tu zůstaň aspoň ty poslední dva dny, když to vidíš takhle. Kvůli Billovi," snažil se mě dál ukecat Tom.

Ale já už byla pevně rozhodnutá.

"Zejtra ráno odjíždím."

"Strašně mu tím ublížíš… Ale nutit tě nebudu… nemůžu," sbíral se Tom k odchodu.

"No jasně, samozřejmě! Všichni se posereme z toho, že bude Billísek celej ublíženej, ale to, že sem jenom obyčejná holka z malýho města, ještě neznamená, že sem ta, co vytře. To, že já se cejtim mizerně, protože sem v tom taky až po uši, to absolutně nikoho nezajímá. Taky mi to ubližuje, kurva! Ale to už je vedlejší, co?!" nasrala sem se.

'Kvůli Billovi…', 'Pro Billa…'

Všichni se z toho poserou!!! Mám toho plný zuby. Taky sem, do prdele, zamilovaná! A jak! Ale já si to prostě nemůžu dovolit. Oni to už z toho druhýho pohledu prostě brát neuměj… sou slavný…

"Není to vedlejší. Kdyby to bylo vedlejší, tak nechci, abys tu zůstala. Kdyby to bylo vedlejší, tak by nikdo nechtěl, abys tu zůstala. Víš co? Vyřešte si to s Billem sami, tohle já prostě… nemůžu to řešit, ale byl bych rád za vás za oba, kdybyste se dali dohromady a už tak zůstali. Bylo by fajn, kdybys s náma třeba jezdila koncertní šňůry a povzbuzovala nás a především Billa," řekl Tom, utřel slzu a odešel.

Zůstala sem tam úplně sama. Sama v obrovskym prostoru a přesto tak strašně v pasti.

Zavřená.

Stísněná.

Připadalo mi, že kolem dochází vzduch. Že se zblázním. Že se mi rozskočí hlava, protože sem nevěděla, co mám dělat.

Zase sem brečela jak želva a čekala na spásu, která nepřišla. Na odpověď, která se neozvala. Na vodítko, který se neobjevilo.

Asi tak po hodině bezvýznamnýho čumění do zdi sem se rozhodla, že bych si aspoň mohla začít balit věci. A tak sem se sebrala, vytáhla sem ze skříně kufr a začala sem si do něj skládat věci.

Za další půl hodinu už sem měla všechno oblečení ze skříně naskládaný v kufru. Navrch sem si akorát dala věci, který sem si další den hodlala vzít na sebe a napsala sem si seznam věcí, který sem si potřebovala ten další den ještě dobalit. Celej kufr sem potom šoupla zpátky do skříně, aby nebyl tak na očích. Bill přece jenom ještě nevěděl, kdy hodlám odjet.

Nakonec sem toho už měla tak plný zuby, že sem se zhroutila na zem a hrábla sem do tašky pro bonbony, když sem si uvědomila, že sem je vlastně nechala u Toma v pokoji.

"No bezva…"

Sebrala sem se teda ze země a šla sem se aspoň do baru něčeho napít. Když sem ale vešla do obýváku, stál u okna Bill.

Nevšimla sem si, že by přišel. Neslyšela sem bouchnout dveře ani nic takovýho.

Volně sem kolem něj beze slova prošla a nalila sem si trochu vodky, kterou sem okamžitě exnula. Stoupnula sem si k oknu v kuchyni a koukala do dálky, než sem zaostřila a zjistila, že Bill zřejmě kouká na Alianz arénu, na kterou je odsud dokonalej výhled a před kterou už se pomalu shromažďujou fanoušci.

Jsou šílený, když tam kvůli nim dokážou i nocovat. Když tam dokážou v noci mrznout jenom proto, aby je v tý úplně první řadě nakonec stejně někdo předběhl.

Ale já bych teď taky klidně mrzla v noci jenom proto, abych nemusela pryč. Abych s nima mohla zůstat a nejlíp už napořád.

Sou úplně jiný, než za jaký sem je měla. Sou skvělý. Sou v pohodě. Dá se s nima mluvit a je s nima sranda. Sou to Tokio Hotel takový, za jaký je má Julie, i když je nezná.

A já se k nim ze začátku chovala tak, jak sem se chovala. I když pravda, Bill se taky nechoval zrovna vlídně.

"Alice…" ozve se najednou za mnou. "Já tě nechci nutit, ale…"

"Tak o tom už nemluv. Prosím…" přerušila sem Billa v dalším přemlouvání. Toho už dneska bylo dost. Místo toho sem se mu přisála na rty a užívala si jeho blízkost, dokud sem mohla. Zejtra ráno to totiž skončí.

Najednou se rozrazili dveře a v nich stáli Tom, Gustav a Georg.

"Tak se ukaž, modelíno!" zavolal Georg a ušklíbnul se.

"Cože?" řekli sme s Billem naráz.

Gustavovi i Georgovi zmizel úsměv z tváře a začali se trochu červenat.

"No… asi rušíme, co?" řekl Gustav po chvilce trapného mlčení.

"No tro…"

"Ne,vůbec," přerušila sem Billa.

Věnoval mi jeden ze svejch vyčítanejch pohledů, který umí vážně dobře, a dál nechápal.

Já sem si už stihnula uvědomit, že sem se jim vlastně měla předvést v těch novejch věcech.

Gustav s Georgem se pořád tvářili trochu mimo a Tom za nima zíral do země.

"No jako… Tom řikal, že už si převlečená…" zakoktal Gustav.

"No sem no…" potvrdila sem.

A tak se všichni čtyři uvelebili na sedačku a nechali mě, abych se před nima chvíli korutila v novym tričku, mikině, kraťasech i s kšandama a v Converskách. Pak všichni zatleskali a chtěli pokračování, přičemž Bill zaprotestoval, že okukování už bylo dost. Nicméně sám se pak zvednul a zalovil mi v ložnici v tašce a přitáhnul ještě to druhý tričko.

"Má ještě jedno triko! A zatajila ho!" zařval Bill.

"Nezatajila! Ste se neptali, kolik sem si těch triček koupila…" bránila sem se.

"Nech si kecy a di si to oblíknout," poručil Tom.

Vypadalo to, že se stejně jako Bill a já snaží trochu zapomenout.

Tak sem se teda sebrala a šla sem si převlíknout druhý tičko, ve kterym sem se taky chvíli předváděla, než Bill usoudil, že už by to vážně stačilo, všechny tři kluky vyhnal z pokoje a zamknul.

"Nepřijdeš si trochu lakomej?" ptala sem se.

"Jo a vůbec se za to nestydím. Zbytek módní přehlídky bych označil za soukromou akci…" řekl Bill a tlačil mě do pokoje. Tam vytáhnul z poslední tašky moje nový prádlo, vrazil mi ho do ruky a odešel.

Nejdřív sem byla v menším šoku, potom sem chytnula výtlem a teprve pak sem byla schopná se teda převlíknout.

Dobrejch 10 minut sem ještě stála před zrcadlem a promítala si všechny vzpomínky na kluky a hlavně na Billa. Absolutně sem si nechtěla uvědomit, že tohle je poslední večer, kdy můžu bejt s Billem, že pak už nic nebude. Pak jedu pryč.

Že mi pak zbydou jenom ty stupidní vzpomínky, který já nechci.

Ani sem si radši nechtěla představit, jak strašně z kopce to se mnou půjde. Jak budu vypadat. Co se mi vlastně bude honit hlavou. Abych neudělala nějakou kravinu…

Sebrala sem se a šla sem za Billem do obejváku.

Zase stál u okna. V ruce držel sklenici - pravděpodobně s rumem - a zase koukal z okna. Všimnul si mě až když sem ho zezadu objala.

Chvíli si mě prohlížel v tom prádle, který zhodnotil jako "ucházející", ale prej jenom oproti tomu, na čem je to prádlo navlíknutý. Musela sem se smát, když tohle vymejšlel, protože se u toho tvářil, jako 6 letej kluk, kterej poprvý tajně kouká na porno.

Další slova už sem umlčela a on nás oba nasměroval k sedačce.

"Já ještě nikdy…"

"Já taky ne…"

Happy New Year!

Sat, 02 Jan 2010 22:00:48 +0100

Zdravím!

Tak teda vítejte v novym roce!

Je to takový divný... je rok 2010 ale já mám stejně pořád 2009 xD

Nicméně doufám, že ste si užili Silvestra a že ste do novýho roku vkročili správnou nohou a správnym písmenem.

Mně tady nezbjevá nic jinýho, než vám všem opožděě popřát šťastnej novej rok a spoooooustu nápadů na psaní všeho druhu :)

Dement nebo hezkej kluk? - 8. Kapitola

Thu, 31 Dec 2009 00:40:41 +0100

Odešla sem si protřídit myšlenky k baru a lila sem do sebe panáka za panákem. Už sem si málem nahnula asi pátýho, když mi Bill sebral skleničku z ruky.

Měl červený mokrý oči. Brečel. Brečel kvůli mně…

Přistoupil, ke mně a objal mě. "Bude se mi stýskat…"

"Mně taky…"

"Nejezdi… Víš, co se vlastně teďka stalo? Už nemusíme hrát, že seš moje přítelkyně. Prostě bysme spolu byli a tečka!" řekl Bill a snažil se tvářit co nejvíc nadšeně a povzbudivě.

Dalo by se nad tím uvažovat, ale musim myslet trochu racionálně. Už teď sem byla mediálně známa až to bolelo. Navíc sem ze sebe i z Billa udělala idiota, takže vystoupit teď před veřejnost bylo absolutně nemyslitelný. Navíc prostě… utéct do tohohle třpytivýho světa jenom proto, že sem momentálně bezdomovec taky nebylo úplně na místě. I když… nebyl by to vlastně útěk. Byli bysme prostě spolu…

Místo odpovědi, sem Billa políbila a zopakovala sem mu, že ho miluju.

>>||<<

"Co se stalo Tomovi?" zeptala sem se Billa.

Bylo už kolem 8. večer a s Billem sme se dívali na dvd. Celej zbytek dne sme trávili v pokoji buď u filmů, nebo líbáním a nejlíp obojím najednou.

"Jeho… jeho přítelkyně měla bouračku a…"

"To ne!" řekla sem okamžitě.

"Jo… nepřežila to…" řekl Bill a znova se mu ve tváři objevil smutnej výraz.

"Proboha… to je mi líto!" řekla sem a hned sem stála na nohou.

Ty vole, to je zase dneska den. Nejdřív to s tim Billem, pak rodiče, pak zase Bill a teď Tom. Achjo. Že já nezůstala doma na ty prázdniny.

"Kam jdeš?" zjišťoval Bill, když sem měla nakročeno pryč z pokoje.

"Jdu se najíst…"

Ve skutečnosti sem ale šla za Tomem. Vlastně ani nevím, co sem mu chtěla říct, ale prostě… chtěla sem ho vidět.

Zaklepala sem na dveře a otevřel mi ten blonďatej na G.

"Můžu?" zeptala sem se.

Uhnul trochu od dveří a já šla po zvuku breku k ložnici. I tam sem zaklepala na dveře, zpoza kterejch se ozvalo přidušený "dále". Vešla sem teda dovnitř a první, co sem viděla, byla dredatá hlava schovaná v polštáři.

Nikdy sem se s ním nějak extra nebavila. Vlastně s nikým, kromě Billa, takže sem tak nějak nevěděla, jestli mě třeba nevykope z pokoje, nebo tak něco.

"Tome?" začala sem opatrně.

Okamžitě se zvednul, vytřeštěně se na mě podíval a začal si utírat slzy. "Co tady děláš?"

"Já… slyšela sem, co se ti stalo. Všichni máme teď úplně pokurvený období… je mi to líto…" řekla sem a sedla sem si k Tomovi na postel. Samozřejmě se zas projevilo to, že sem jenom měkká holka, a začínaly se mi po tvářích kutálet slzy.

Tom chvíli vyjeveně seděl na místě a pak mi skočil kolem krku, že mě málem převážil, a brečel. "Pomoc…"

"No tak…"

Pomalu se začaly otevírat dveře, do kterejch pak vešel Bill s nešťastnym výrazem na tváři. Chvíli zaraženě civěl na tu scenérii a pak nám oběma skočil kolem krku. A tak sme si tam všichni tři ještě pobrečeli jak tři matky v důchodu, který zrovna prohlížej rodinný alba.

Když sem si to pak zpětně přehrávala, přišlo mi to strašně vtipný. Kluci takový drsňáci a brečeli tam pomalu víc jak já. No… ale dejme tomu, že měli dost pádnej důvod.

Nakonec sme všichni tři po asi půlhodině kecání usnuli u Toma na posteli.

Ráno sem se vzbudila jako první, ale díky tomu, že přeze mě měl Tom ruku, sem se nemohla ani hnout. Chvíli sem tam teda tak ležela a studovala sem strop pokoje, než se Tom zavrtěl a přetočil se tak, že sem mohla vstát.

Koukala sem na ty dva, jak tam ležej, dobrejch pět minut, než sem se dala do nějaký smysluplný činnosti, jako je třeba přemejšlení. Snažila sem se vymyslet něco, co by nám všem mohlo nějak zvednout náladu. Mně například pomáhá čokoláda - nejlíp Nutela. Nakonec sem usoudila, že buď si Nutelu pánové daj, nebo nedaj. V druhym případě si jí nechám já, protože se určitě bude hodit.

Vykradla sem se z ložnice a v obýváku sem našla ty dva na G, jak ležej na gauči a jeden druhého objímá. Jenom doufám, že to můžou svést třeba na to, že se tak prostě v tom spánku otočili. Tak jako tak sem ale z kapsy vytáhla mobil a blejskla sem si je.

Došla sem do našeho pokoje, hodila sem na sebe něco letního, neb sice nebylo nijak extra pozdě, ale venku - co sem tak stihla zjistit na terase - bylo i tak šílený vedro. Zkontrolovala sem, jestli mám všechno, na nos sem si nasadila tse-tse brejle a vyrazila sem.

Výtahem sem dojela do prvního patra a šla sem zadním východem hotelu, abych se vyhnula dotěrnejm otázkám.

Byla to absolutní paráda bejt na čerstvym vzduchu, nikdo po mně nic nechtěl a za zadkem sem neměla žádnýho bodyguarda. Prostě jenom já a já.

Navíc se mi aspoň na tu chvíli podařilo zapomenout na problémy, který mě v tom hotelu svazovaly.

Nejdřív sem došla do nějakého supermarketu kousek od hotelu a koupila sem velkou tří kilovou Nutelu, spoustu bonbonů a Coly. Nicméně tenhle nákup sem měla během 10 minut hotovej, tak sem se rozhodla, že si udělám menší radost a za uspořený peníze si koupim něco na sebe.

Vydala sem se teda vstříc svýmu osudu do velkoměsta, který sem absolutně neznala, hledat nějaký dobrý obchody, kde by měli něco, co by se mi líbilo. Stačily mi tři obchody na to, abych si vybrala nový dvě trička, mikinu s krátkym rukávem, kraťasy a k nim super kšandy, další tse-tse brejle, Conversky a černočervený prádlo. V tu chvíli už ovšem moje úspory byly o polovinu nižší, tak sem se radši otočila a šla sem zpátky do hotelu.

Naštěstí sem se stejně, jako ven, dostala bez problémů i zpátky, takže sem si vyjela výtahem do 25. patra a s maximální spokojeností sem si to namířila přímo k našemu pokoji. Na chodbě sem akorát potkala Billa s ustaranym výrazem.

"No kde si byla?!" vyjel na mě.

"Eh…co?"

"Víš jak sme se o tebe báli? Když si jen tak zničehonic zmizela a nikomu si nic neřekla?!"

Stála sem tam jak opařená se 4 taškama v rukách a nebyla sem schopná slova. Začínalo to ve mně vřít.

"To se musim hlásit pokaždý, když chci někam jít?!" spustila sem.

"Teď seš v dost velkym nebezpečí! Je v podstatě zázrak, že si vyšla do ulic a vrátila ses celá," řekl Bill a hned na to se za ním otevřeli dveře od Tomovýho pokoje a stál v nich sám Tom.

"Tak ses našla? Uf…"

Beze slova sem zaplula do našeho pokoje, hodila sem si svoje nový věci na zem před skříň a chvíli sem dejchala.

Fajn… příště se zas budu snažit někomu udělat radost.

Asi po pěti minutách sem sebrala Nutelu, bonbony, Colu a lžičky a šla sem za Tomem.

Na pokoji byli všichni čtyři kluci a kromě Billa se všichni tvářili vcelku spokojeně.

"Byla sem koupit něco… no prostě já když sem v háji, tak mi pomáhá sladký a předevšim Nutela, tak sem doufala, že tobě taky," řekla sem směrem k Tomovi.

"Tak to si vymyslela moooc dobře," zaradoval se Tom a snažil se mi z ruky vytrhnout Nutelu. "Hej co je?" houknul vytlemeně.

"Nejseš jedinej, kdo je tady v háji!" bránila sem svojí obrovskou sklenici Nutely.

"Jé a to se mám jako dělit, jo?" zeptal se otráveně Tom a já z něj chytla výtlem.

"Jako já vim, že to asi nemáš ve zvyku, ale mohl by ses to naučit, no."

To už se i Bill přestal tvářit sklesle a na tváři se mu mihnul úsměv.

Všichni sme se nasáčkovali na zem a já sem nechala kolovat Nutelu, kterou sme během necelý půl hodiny celou snědli. Úžasně sme se přitom všichni bavili a hrozně sme se nasmáli. Dokonce už i vim, jak sme jmenujou zbylí dva členové Tokio Hotel a Bill začal normálně komunikovat.

"Díky Al, strašně mi to pomohlo," poděkoval mi Tom, když sem šla vyhodit sklenici od Nutely.

"Kde ses nám vůbec courala, prosimtě?" zeptal se Gustav.

"Ále… tak nějak sem se snažila ne moc daleko, abych taky trefila zpátky. Takže sem byla jenom naproti v supermarketu a pak někde asi o pět ulic dál ve třech obchodech," odpověděla sem a trochu sem zrudla. Takovou městskou lamu asi ještě neviděli.

"A jo vlastně, no a co sis koupila dalšího?" zeptal se Bill provokativně. On totiž moc dobře věděl, že sem si koupila něco na sebe.

"Nooo… bonbony… tu Nutelu a tu Colu…" diktovala sem.

"No a dál?" řekli Bill s Tomem naráz.

"Nějaký prádýlko?" vyzvídal Tom.

"Ježiš nojo…" řekla sem s výtlemem.

"Ukázat! Ukázat! Ukázat!" začali skandovat Tom, Gustav a Georg.

"No nenene jako pánové…" bránil mě Bill.

Já jenom seděla a smála se, jak se Tom s Billem dohadujou. Tom tvrdil, že je Bill lakomej a Bill zas že Tom taky nemusí vidět všechno.

"Tom už toho viděl dost, jako já chci taky!" prohlásil Georg a všichni vybuchli smíchy.

"Hele ale ty sis přece nekoupila jenom to prádlo, ne?" zauvažoval nakonec Bill, aby trochu uklidnil prostředí, ovšem rozpoutal tim mnohem větší debaty o tom, co sem si vlastně koupila.

Tom se hned dožadoval sukně, kterou sem mu okamžitě zatrhla s tim, že takový věci nenosim.

"Sakra…"

"Tak ukaž aspoň to další, co sis koupila," prosil Georg.

"No tak jo no…" přesunula sem se k nám na pokoj a Bill s Tomem šli jak káčátka za mnou. Gustav s Georgem řikali, že se přijdou podívat, ale že musej ještě něco probrat.

Zaplula sem do ložnice, ztrhala sem z novech věcí cedulky a šla sem se oblíkat. Při tom sem slyšela, jak dvojčata něco v obýváku probíraj a Tom pak Billa uklidňoval. Sice už sem byla oblíknutá, ale nechtěla sem je rušit, tak sem stála za dveřma a čekala sem, až dohovořej. Místo toho se ale otevřely dveře od pokoje a stál v nich Tom.

"Hele co kdybych se ještě oblíkala?!" vyjekla sem a odskočila sem od dveří.

"Hele jako minule, když ses tady promenádovala v tom černym prádle, tak ti to nevadilo…" bránil se.

"To si pamatuješ i barvu, jo?" zeptala sem se provokativně.

"Takový věci si kluci pamatujou dobře," vypláznul jazyk. "Jaký měl včera Bill na sobě boxerky?"

"Cože?! No.. černý… s červenýma proužkama…" řekla sem trochu vykolejeně a pak mi to došlo.

"No! Vidíš! Tady to máš! Ale… já s tebou potřebuju nutně mluvit."

V tu chvíli bouchly dveře od pokoje a Bill odešel.

Dement nebo hezkej kluk? - 7. Kapitola

Wed, 30 Dec 2009 21:33:46 +0100

Ráno mě připrobudilo, když sebou cosi za mnou cuklo. Snažila sem se ještě usnout, protože mi připadalo, že musí bejt strašně brzo. Ale při myšlence na to, že dneska už přijede Julie a při tom, že to cosi se za mnou pořád hejbalo, to nešlo.

Pomalu sem se teda otočila s tim, že ať je to něco cokoliv, tak to zničím. Jaký nemilý překvapení mě ale čekalo, když sem otevřela oči: v křesle seděl Tom a usmíval se od ucha k uchu.

Najednou mi začalo docházet, proč spim v obýváku, proč ode mě právě vstává Bill a že Julie vlastně nepřijede. Bylo to jako rána kladivem, jako studená sprcha po ránu.

Jak sem se lekla, okamžitě sem vyskočila na nohy a začala sem couvat, přičemž sem zakopla o zadní část sedačky a přepadla sem dolů.

"Jááááu kurva!!!"

Za kusem sedačky, o kterej sem zakopla, se objevily čtyři oči.

"Koukám, že ste se tu pěkně skamarádíčkovali," rejpnul si Tom.

Bill se tvářil dost vyvedeně z míry a přebíhal pohledem ze mě na Toma. Já zas z Billa na Toma a Tom skenoval mě a Billa.

Úžasná situace, úžasnej pocit, další úžasný ráno…

"Ehm… dobrý ráno," řekl nakonec Bill, aby rozseknul to ticho.

Hodně sem uvažovala nad tím, jestli to, co se včera stalo, jak sem si tak matně začala vzpomínat, svedu na fatal error, nebo se prostě začnu chovat přirozeně. Srdce mě táhlo k druhý možnosti a mozek bojoval.

"Ehm… dobrý," řekla sem nakonec, přičemž se Bill zaseknul a s nevěřícnym pohledem se na mě otočil.

Nesměle sem se pousmála a vyškrábala sem se na nohy.

Tom se zatím šklebil od ucha k uchu a jelikož mě nebavilo na něj hned takhle po ránu koukat, protáhla sem se a šla sem do koupelny, přičemž sem si pořád musela opakovat to jeho "skamarádíčkovali". Sedla sem si na kraj vany a chvíli sem jenom zírala do zrcadla a jakoby se vzpomínky na včerejšek v tom zrcadle promítaly.

Slyšela sem, jak bouchly dveře a chviličku na to se mezi dveřma do koupelny objevil Bill a pro sebe se drmolil "Prej skamarádíčkovali…".

Beze slova sem vstala a šla se opatrně podívat do ložnice.

Vypadalo to tam bohužel úplně stejně, jak sme to tam včera nechali. Jako kdyby tam vybuchnul nějakej outlet. A tak sem jenom se zoufalym výrazem stála mezi dveřma do ložnice a čekala na spásu. Když se ani po pěti minutách mýho zarytého čumění do blba nikde žádná spása neobjevila, sebrala sem se teda a šla sem to uklidit sama.

Nejdřív sem házela svoje věci na jednu hromadu a Billovy na druhou, ovšem když sem měla svoje věci už uklizený ve skříni, jedinym rušivym elementem v pokoji byla Billova hromada oblečení. Zprvu sem se sebrala a šla pryč s tím, že si to pan Dokonalej uklidí sám, až laskavě vyleze z koupelny, ale pak sem si vzpomněla, že on mi ty věci taky uklidil a to dokonce v době než se stalo, co se stalo. V době, kdy sme jeden druhýho nemohli vydejchat. Ani se mi veřit nechce, že to bylo teprve včera…

Tak sem se teda otočila a vzhledem k tomu, že Julie nepřijede, takže byla polovina skříně volná, sem se rozhodla naskládat Billovy věci do tý druhý poloviny.

Asi po dvaceti minutách, když už bylo všechno na svým místě, sem docouvala ke dveřím a kochala sem se tim dokonale prázdnym pokojem. Když sem se ovšem otočila, málem sem vyskočila z kůže. Celou dobu mezi dveřma stál Bill a mlčky mě pozoroval a vypadal dost překvapeně.

"Promiň," špitnul, když sem do něj vrazila a pomalu se ke mně začal přibližovat.

Co teď? Co teď? Mám se s nim líbat za bílýho dne, v našem pokoji a bez fotografa?

Achjo achjo achjo.

Mám se vůbec pokusit najít tu ztracenou nenávist vůči němu? Ale mám vůbec doufat, že by tohle pro něj mohlo něco znamenat? Je mi přece naprosto jasný, že až celá tahle aféra skončí a až si Tokio Hotel odhrajou svůj koncert, celý tohle pro mě skončí. Oni si zbalej svoje fidlátka a odcestujou zas o hotel dál. A já tu zůstanu… sama… sama se sebou, se svýma zkurvenýma vzpomínkama, myšlenkama a touhama. Budu si řikat, jaká sem byla kráva, že sem s tim něco neudělala.

Uhnula sem.

Překvapení v jeho výrazu se znásobilo a v očích měl dva obrovský otazníky.

No výborně, Alice, a co mu teď řekneš?

"Promiň, ale já…já prostě nemůžu. Nejde to. Vždyť… musí ti už bejt jasný, že tu válku si prostě vyhrál, tak už nemá cenu si tady na něco hrát. Problém je v tom, že ty z toho možná máš srandu, ale já to projela na celý čáře. Účelem toho tady nebylo zamilovat se… Prohrála sem to sama se sebou," řekla sem a jelikož mě už zrazoval hlas, dodala sem už jenom tichý "Miluju tě" a letěla sem na terasu na vzduch.

Tak blbá. Tak blbá. Tak jednoduchá. Tak jednoduše zmanipulovatelná. Taková kráva.

Před očima sem měla ten jeho výraz. Něco mezi překvapením a zoufalstvím.

To to vážně umí tak dokonale hrát, kurva?!

Seděla sem na tý terase možná i hodinu a brečela sem jak želva. Ne jak želva, jako ta největší blbka pod sluncem. Tohle se vážně může stát jenom mě.

Právě v tu chvíli sem měla sto chutí prostě překročit to zábradlí. Ani žádný "Bitte spring nicht" by mě nezastavilo!

Do háje… vždyť já už v normálních větách používám jejich písničky. Do prdele!

Kdybych aspoň věděla, na čem sem. Kdybych věděla, co se mu honí v hlavě… Bohatě by to stačilo na to, abych si to dokázala i já sama srovnat v hlavě.

Konečně sem se odhodlala vstát a vrátit se do pokoje. Billie nikde nebyl. Předpokládala sem, že se šel třeba pochlubit k bráchovi, jak mě krásně dostal na kolena, nebo tak něco. Co já vim.

Vydolovala sem z kuchyně obrovskou čokoládu a šla sem si sednout k televizi. Bohužel sem z aktuálního programu měla na výběr buď rozhovor s Tokio Hotel č.1, rozhovor s Tokio Hotel č.2, nebo jejich videoklipy, nebo nějaký romantický slaďárny.

"Achjo, ty vole! To je naschvál prostě!" řekla sem si pro sebe nasraně a vypla sem televizi.

Zrovna v tu chvíli se z koupelny ozvala děsná rána a nějakej divnej zvuk, kterej zněl, jako by se někdo svezl po dveřích, a chviličku na to se otevřeli dveře a v nich stál Bill.

Nevim, jak dlouho v tý koupelně byl, ani co tam dělal, rozhodně vypadal úplně stejně, jako když sem ho viděla naposledy - včetně oblečení. Úplně stejně, až na ty oči. Bylo v nich cosi neidentifikovatelnýho, strašně zvláštního. Takovej podivnej odraz neštěstí… ale třeba sem si to jenom namlouvala. Co sem si ale rozhodně nenamlouvala, že měl ty oči červený.

Chvíli sme na sebe koukali, přicemž mi věnoval pohled, ze kterýho čišelo absolutní nepochopení a to byla konečná i pro mě. Rozeběhla sem se a skočila sem mu kolem krku.

Chci ho mít jenom pro sebe. I kdyby to mělo bejt jenom na tu chvíli, je můj.

Tentokrát sme se už vážně ponořili do vášnivého líbání. Nebrali sme ohledy ani na klepání a následný vtrhnutí Toma do pokoje.

"Ehm… já… nechci rušit-"

"Tak vypadni!" houknul na něj Bill a pokračoval v činnosti.

Postupně sme doputovali až k sedačce, kam sme oba spadli a věnovali se jeden druhýmu ještě další čtvrt hodinu. Pak sem si sedla vedle Billa a chvíli koukala do zdi. Vzpomněla sem si, že sem ráno měla od mámy nepřijatej hovor, tak sem se zvedla a šla sem jí zavolat, co chtěla.

Zavřela sem se na terasu a vytočila sem mámy číslo. Zvonilo to docela dost dlouho, než to vzala. Okamžitě sem ale poznala, že se něco děje. Máma měla nepřirozeně laskavej hlas a jako by si snad právě utírala slzy.

"Ahoj mami, co si potřebovala? Děje se něco?" zeptala sem se rovnou.

"Alice…" rozbrečela se, "poslali sme ti s tátou nějaký peníze na účet. Je to dost, abys z toho tak na tři roky vyšla i s tím, že si někde seženeš nějaký bydlení. Zůstaň v Berlíně a nevracej se domů. Nevolej mi a nesnaž se nás jakkoliv kontaktovat. Doufám, že ti to budu moct někdy vysvětlit… tút-tút-tút…"

"Mami?! Mami!" řvala sem beznadějně do telefonu.

Ona to položila. A řikala… řikala divný věci. Strašný věci. Co to mělo znamenat? Není sjetá?

Vyděšeně sem znova vytočila její číslo, ale hlásilo mi to, že číslo neexistuje. Zkusila sem vytočit i tátovo číslo, ale taky neexistovalo.

Sesunula sem se na podlahu a zírala do dálky. Nechápala sem to. Nechápala sem absolutně nic z toho, co se stalo. PROČ se mám stěhovat, PROČ se nemám vracet, PROČ… proč…

Asi půl hodiny sem tam takhle seděla, než sem se zvedla s tím, že se půjdu dolů najíst. Třeba už mám z hladu halucinace, nebo tak něco…

Šla sem rovnou do ložnice hodit na sebe něco normálního a bez jedinýho slova sem se vytratila z pokoje. Ve dveřích sem se akorát srazila s Tomem. Vypadal dost divně, ale neměla sem náladu teď řešit, která mu zase nedala.

Dojela sem až dolů, kde sem zase musela okázale ignorovat dotazy novinářů, a zaplula sem do jídelny. Bylo tam úplně prázdno a při pohledu na snídani na švédskym stole mě okamžitě přešla chuť k jídlu. Sedla sem si teda na zem ke zdi a snažila sem si trochu pročistit hlavu.

Motalo se mi v hlavě strašně moc věcí a pocitů, že sem mohla bejt ráda, že mě ještě nevezli pánové v bílym. Bill, Julie, rodiče a do toho moje pochroumaný ego…

Sebrala sem se a šla sem zase zpátky do pokoje a cestou sem se zase mezi dveřma srazila s Tomem. Tentokrát brečel a hnal se k sobě do pokoje.

Zaplula sem k notebooku a pokoušela sem se na netu najít nějakej malej byt tady v Berlíně, ale nikde nic, co by mě nějak zaujalo, takže sem zase zaklapla noťas a teprve v tu chvíli sem zjistila, že za mnou cestou dobu stál Bill.

"Co to tvoříš?" zeptal se.

"Hledám si nějakej byt…"

"Cože? Na co?"

"Bille já… prostě musim odejít."

"Co? Proč? Vždyť teď už přece nemusíš!" Bill ustoupil o pár kroků dál a díval se na mě naprosto vyděšenym pohledem.

"Musím. Chápej, vy zanedlouho odjedete a co mi zbyde? Vzpomínky a strašně smíšený pocity. Prohlásíme, že sme se rozešli už teď a prostě… já se odstěhuju," snažila sem se nějak vysvětlit situaci, ale hlas se mi každou chvíli lámal.

"Počkat, jak jako najdeš bydlení?"

"Volala mi máma. Já…" už zase sem brečela, "nevim, co se stalo, ale prej se už nemůžu vrátit domů. Mám si najít nějaký bydlení tady v Berlíně."

"To nechápu…"

"Já taky ne…"

"A máš nějaký peníze?"

"Jo… prej mi rodiče něco poslali na účet…"

Bill si sednul ke mně na sedačku a objal mě.

"Neodjížděj, prosím. Ne Teď."

"A kdy? Čim víc tohle budeme natahovat, tim horší ten pád na hubu potom bude. Čim dřív to skončíme, tim líp."

Chytil mě za ruku a podíval se mi do očí. Kdybych neseděla, tak se mi právě podlomily kolena a byla sem nahraná.

"Al… Miluju tě…"

V okamžiku, kdy tohle vyslovil, se mi zatmělo před očima a nemohla sem se ani nadechnout. Nemůžu odejít. Nejde to. Miluju ho. Kurva, já ho vážně miluju.

Ne, prostě musim pryč…

"Bille…"

"Prosím. Já sem… to jak se s tebou cejtim… já se takhle ještě nikdy s nikym necejtil…" spustil Bill. "Tak mi neodcházej…"

"Znáš mě tak možná dva dny, vždyť o mně vlastně v podstatě nic nevíš. Třeba to je jenom… já nevim... Prostě to nejde."

Dement nebo hezkej kluk? - 6. Kapitola

Wed, 30 Dec 2009 15:09:56 +0100

Bill se konečně přestal dívat neznámo kam před sebe a jeho duchaprázdnej výraz nahradil značně vyděšenym.

"Co čumíš, kurva?!" zařvala sem na něj a smetla sem vázu z poličky, která byla kousek ode mě.

A tak se Bill radši sebral a na další dvě hodiny odešel neznámo kam.

Zůstala sem sama se strašně rozházenýma myšlenkama a úplně v prdeli. Začínalo mi připadat, že se stěny pokoje přibližujou a všechno se hroutí. Dřepla sem si na terasu a koukala na zapadající slunce, dokud nebyla úplná tma.

Takhle to bejt nemělo. Takhle to dopadnout nemělo. Já se neměla zamilovat, nebo co se mi to vlastně stalo. Neměla sem bejt na pokoji z tim klukem. Měla sem trávit prázdniny s Julií. Ale ta nepřijede. Ona nepřijede. Zůstanu tady dalších pár dní sama s Billem, budu se tvářit jako jeho holka a on mě pak bez poděkování odkopne a odjede si zas o hotel dál.

Sere mě to. Sere mě, jak sem to nezvládla. Nezvládla sem to a to sem tu teprve druhej den. Přijde mi to jako věčnost, co spolu bydlíme na jednom pokoji. Jak se může všechno během jednoho dne tak šíleně změnit?

Bylo něco kolem 9., když sem si zapla televizi na Vivě, kde zrovna dávali premiéru Tokio klipu k písničce Übers Ende der Welt.

Julie mi pořád vnucovala fotky z natáčení toho klipu a rozplývala se nad tim, jak to Tomovi v tom pyžamu, nebo co to tam na sobě maj, strašně sluší. Neustále tvrdila, jak ten klip bude úžasnej, skvělej a bezmezně dokonalej. Mně takovej nepřišel. Nepřišel mi ani úžasnej, ani skělej a ani bezmezně dokonalej. Ale tak… to už je věc názoru, že jo.

Zrovna ve chvíli, kdy tam Tokio Hotel cosi táhli za sebou, se otevřeli dveře a já předpokládala, že je to Bill, což se potvrdilo hned, jak došel do obýváku. Chvíli zaraženě koukal, jestli se vážně zrovna já dívám na jejich videoklip a pak si sednul vedle mě na gauč.

"Můžu mít dotaz?" zeptal se opatrně a trochu si poposednul dál v domnění, že bych po něm snad mohla něco hodit nebo ho začít mlátit.

"Hm…" zabručela sem a dál sem se dívala na televizi. Zrovna tam totiž Bill vypadal jak největší trhan, tak sem se v tom pokoušela najít trochu optimismu a ztracenej elán do ničení jeho života.

"Co…co se stalo, že… že si tak to… ječela?" položil teda opatrně svojí otázku a už pomalu stál ještě dál ode mě.

Pomalu sem se otočila a s co nejnenávistnějším pohledem, kterej sem ze sebe dokázala vydolovat, sem mu oznámila, že Julie nepřijede.

Bill se chvíli tvářil jak čerstvě vyoraná myš, než ze sebe vyklopil: "No.. to… je mi líto… ale na druhou stranu je to skvělý, ne?". Rádoby rozverně na mě mrknul a odskotačil do kuchyně.

Nějak sem to nepochopila, ale ani sem neměla náladu na to to chápat. Navíc se z kuchyně najednou ozvala šílená rána a "Aaaaaauuuuu!". Znuděně sem teda vstala ze sedačky a než sem došla do kuchyně, promítala sem si v hlavě, co ten debil zas mohl udělat. Ani jedna ze scenérií v mý hlavě se ovšem nepodobala skutečnosti. Bill totiž seděl v kuchyni uprostřed hromady střepů a kdesi krvácel.

Opatrně sem teda prošla za ním a zjišťovala sem, co si vlastně udělal. Měl trochu pořezanou ruku a v ráně ještě střep. Střep sem mu z rány vytáhla, a jelikož mě blbku poblbanou nenapadlo nejdřív najít něco, čim mu to obvážu, kolem zrovna nic vhodnýho nebylo a absolutně sem netušila, kde by tady tak mohla bejt lékárnička, obětovala sem svoje tričko, který už stejně bylo spíš domácí, a omotala sem mu ruku kusem toho trika.

Začínalo se mi dělat docela nevolno z pohledu na tu spoustu krve, a tak sem vyhnala Billa z kuchyně a začala sem rychle sbírat střepy. Samozřejmě bych to nebyla já, abych se taky neřízla. Navíc se mi podařilo pořezat se téměř dokonale stejně, jako Bill, akorát na druhý ruce.

"Do prdele!" houkla sem a okamžitě sem si šla ruku dát pod studenou vodu. Nakonec sem se sesunula na zem zpátky mezi střepy a snažila sem si utrhnout další kus trička, abych si taky obvázala ruku.

"Počkej, ukaž," řekl Bill, kterej se přišel povídat, proč zase ječim, a obvázal mi ruku pro změnu svým tričkem. "Teď už si nic nedlužíme," usmál se.

Přišlo mi to v tu chvíli jako docela úsměvná historka. Nicméně pořád si toho dlužíme docela hodně, kamaráde.

Bill mi pomohl postavit se na nohy a chvíli sme se vzájemně jeden druhýmu dívali do očí.

Kdybych měla svojí ztracenou pomstychtivou náladu, určitě bych řekla "Ó, Armando,", kopla bych ho někam a letěla bych pryč, ale neměla sem jí. Neměla sem náladu na žádný provokace. Moc dobře sem věděla, jak takovýhle chvíle končej ve filmech a chtěla sem takovej konec taky. Právě v tuhle chvíli.

Bill se pomaličku začal přibližovat a když už byl tak blízko, že sem na tvářích cejtila jeho dech, rozrazily se dveře do pokoje a vpadnul tam nějakej chlápek.

Okamžitě sme od sebe s Billem odskočili a snažili sme se každej nabýt svýho obvyklýho výrazu.

"Hej! A jako klepat, nebo něco takovýho?!" vyjela sem na toho chlapa.

Ten se jenom uchehtnul a prohlásil, že netušil, že bysme zrovna my dva s Billem tam mohli mít nějaký intimčo.

Ujistila sem ho o tom, že do našeho intimča mu vážně nic není a že ho to neomlouvá z toho, že nezaklepal.

Mávnul nad tím rukou. "Do hotelu se potřebujou vejít další hosti, takže potřebujeme co nejvíc postelí navíc."

"No a co my s tim máme dělat?" opáčil Bill.

"No vy nám jako máte poskytnou tu postel," odpověděl ten chlápek. Zamával rukou a do pokoje vtrhli další dva chlapi a odnesli mi moje letiště z ložnice.

Jen tak tak sem si stihla z postele vzít aspoň plyšáka. "A jako my budeme spát kde?"

"Máte tady přece ještě tu sedačku. Je rozkládací, na tý se vyspíte," řekl chlápek a odešel.

Zůstali sme tam s Billem stát jak opaření a nevěřili vlastnim očim. Když se zaklapli dveře a my měli jistotu, že je ten chlap pryč, šli sme se oba podívat, jak to vypadá v ložnici.

Všude bylo poházený oblečení, který sem na posteli měla, ale peřiny nikde.

"No moment, jako, chceš mi říct, že nám sebrali i peřiny?!" zhrozil se Bill a začal šmejdit po pokoji. "To se mi snad zdá!"

Takže peřiny sem neměla ani já, a ani Bill, kterej si svoje peřiny uklidil na mojí postel. V obýváku byla jedna sedačka a kdyby náhodou hošánka napadlo se o tu sedačku prát, je mi to volný. Buď půjde on, nebo já. Na jedný posteli s ním spát rozhodně nebudu.

Tohle rozhodnutí ovšem bylo absolutně v rozporu s tím, že sem myšlenkama pořád byla u chvíle před tím, než nás vyrušil ten chlap. Jak to mohlo dopadnout?

Sesunula sem se k zemi a koukala sem po pokoji na ten bordel, kterej zas budu muset uklidit, vzhledem k tomu, že sem předtím na posteli bohužel měla úplně všechny svoje věci.

No 'zas' uklidit. Jak jako 'zas'? Já to snad někdy uklízela? Že bych to zase nechala na Billovi, aby mi v konečný fázi zase ukradnul nějaký spodní prádlo?

Neměla sem už dneska náladu dělat Billovi nějaký problémy, tak sem se rozhodla, že si to uklidim sama. Když sem se ovšem pokusila vstát a podepřela sem se rukama, hned sem se zase sesunula zpátky, protože mě do ruky chytla šílená bolest. Neuniklo to očividně ani Billovi, neb sebou hrozně cuknul a měl nakročeno k tomu, že mi pomůže.

Připadal mi teď večer strašně divnej. Přibližně stejně divnej jako já. Byl starostlivej a poměrně ohleduplnej a mě opustila síla jakkoliv mu odporovat nebo cokoliv mu způsobit. Neměla sem na to náladu. Ale hlavně… nechtěla sem to udělat.

Konečně sem se zvedla a začala sem si sbírat věci, když mě Bill chytnul za ruku.

"Nech to bejt. Vždyť je to jedno. Uklidíme to třeba zejtra."

Hodila sem věci zpátky na zem a šli sme si sednou do obýváku k televizi. Bill to přepnul z Vivy na RTL, kde byl zrovna rozhovor s ním. Mlel tam strašný kraviny, který spolu absolutně nesouvisely, ale bylo dost jasně poznat, že ten rozhovor určitě nebyl souvislej.

Mluvil tam chvíli i o mně a mluvil o mně strašně hezky. Málem se mi z toho nahrnuly slzy do očí, když Bill vyskočil a začal ječet, že TOHLE teda vážně NEŘEKL.

Nějak sem byla mimo obraz. Za prvý sem absolutně netušila, kdy tenhle rozhovor mohl natočit a za druhý sem vůbec nevěděla, co ho tak strašně pobouřilo, protože sem ještě furt byla na měkko z toho, jak o mně mluvil.

"Kdy si ten rozhovor natáčel?" zeptala sem se, protože sem se snažila ze všech sil neusnout, i když sem předem věděla, že tenhle boj mám už docela jistě prohranej.

"Jak sem na ty dvě hodiny odešel…" odpověděl Bill a sednul si zpátky na sedačku.

Docela sem se divila, že to natáčel prakticky před chvílí, ale už je to v televizi, ale neřešila sem to.

"Chce se ti asi spát, co?" zeptal se Bill.

"No… docela jo. Ale jestli chceš, tak se dívej," řekla sem a šla sem se napít.

"Já budu spát na zemi," ozvalo se najednou za mnou a já si leknutím polila tričko.

"Fajn, ale příště mě takhle neděs."

Šla sem si převlíknout tričko a přitáhnout peřinu, když sem si uvědomila, že vlastně žádný peřiny nemáme.

"Achjo. My vlastně nemáme ty peřiny…" řekla sem sklesle.

"To neva," slyšela sem z obýváku Billa.

"Tobě možná ne, ale mně je docela kosa!" zavolala sem zpátky.

Vážně na mě šla nějaká zima, ale neřešila sem to a s převlečenym suchym tričkem sem se vrátila do obýváku.

Bill mezitím rozložil sedačku a seděl vedle ní. Akorát si sundával řetízek a pokládal ho na stůj stejně, jako asi 150 dalších věcí. Občas sem měla dojem, že je chodící železářství. Nakonec se uvelebil vedle sedačky a snažil se usnout.

Chvíli sem stála nad sedačkou a přemejšlela sem, jestli to náhodou není trochu blbý, když tam tak leží na zemi. Nakonec sem se ale natáhla přes celej gauč a zavřela oči. Nicméně usnout sem nedokázala. Nedokázala sem ani bejt roztažená přes celej gauč.

Po dvou minutách sem se smrskla ke kraji sedačky a koukala sem na Billa, jak 'spí'. Měl otevřený oči a koukal z okna na měsíc. Začínalo mi ho bejt už zase líto. Nakonec mi to stejně nedalo a tak sem sputila.

"Spíš?"

"Ne…"

"No… a… ehm… nechtěla by ses natáhnou na tu sedačku? Jako já si klidně půjdu ustlat na mikinu, ale nějak… prostě já když tě tu vidim, tak…" nedokázala sem to doříct.

Bill se otočil a s překvapeným výrazem se zvednul ze země. "To jako fakt?"

"Hm…jo…" uznala sem a už sem se sbírala k odchodu.

"Nemusíš chodit pryč," zastavil mě Bill.

Chvíli sem uvažovala, jestli mám zůstat nebo nemám zůstat. V potaz sem brala i to, jestli přežiju zimu na zemi a fakt, že sem pustila nepřítele na svojí postel, nebo jestli mi bude trochu menší zima a budu žít s pocitem, že sem nepříteli jenom udělala menší službičku. Druhá možnost byla vítězná, takže sem se odkutálela na konec sedačky a tam sem se snažila usnout.

Asi pěti minut sme tam oba tiše leželi a koukali do tmy, než se Bill zeptal, jestli mi není zima.

"Proč?" zeptala sem se.

"No že se tak klepeš…"

"Jo… trochu jo no."

Bill se bez jedinýho slova přesunul přímo ke mně a po chvilce přibližování už sme se líbali. Tentokrát to ale bylo úplně jiný, než při tom focení. Tentokrát už sem vážně mohla říct, že se líbáme, protož jak já, tak on sme do toho vložili kousek sebe.

Tělem mi projel eletrickej výboj a já už nevěděla, jestli je mi taková zima nebo takový horko. Připadala sem si jak někde mezi nebem a zemí, mezi peklem a rájem.

Ta černá polovina mojí duše byla momentálně zalezlá kdesi v koutě a odmítala jakkoliv spolupracovat. Nechala mě napospas tomu, že sem se zamilovala do toho dementa, kterej už není dement ale ten hezkej kluk. Na pospas tomu, že sem prohrála ne jednu bitvu, ale celou válku, protože z tohohle průseru se už nevyhrabu.

Nakonec si mě Bill k sobě přitisknul a i když se klepal přibližně stejně, jako já, po chvíli usnul.