Jak rychle mě po Billovym menším zásahu nervozita přešla, tak rychle se zase vrátila, když sem chodila sem a tam po chodbě a čekala sem, až se ozve zvonek. Bylo čtvrt na devět. To znamená 15 minut po chvíli, kdy se ten zvonek skutečně ozvat měl. "Čtvrt hodiny!"

"Aliceko, klid. Pár minut sem, pár minut tam… to nikoho nezabije," snažil se mě rozptýlit Tom a máchal při tom rukama. "Oni na nás nezapomněli, toho bych se fakt nebál," odfrknul si posměšně.

"Ooo sláva Tokio Hotel…" protočila sem oči.

"Amen," zazubil se Tom a já měla opět chuť ho něčim třísknout po tlamě. Takhle často ten pocit obvykle vážně nemívám.

"Přestaň si z toho dělat prdel, brácha, všichni maj vždycky dost času a pak nestíháme. Musíme ještě do tý zkušebny zkontrolovat všechny a popřípadě dobalit věci. Gustav si zas bude hodinu přepočítávat bubínky a srovnávat je podle velikosti a Georg bude zase všem dávat instrukce, aby s jeho kytarama zacházeli šetrně, že to cejtěj a bolí je každej zbrklej pohyb," promluvil po dost dlouhý době Bill.

"Zatímco ty si desetkrát přeleštíš svůj mikrofonek, pak si sedneš na reprák a budeš si pilovat nehty," odseknul Tom popuzeně. Byl stejně nervózní, jako já s Billem, akorát si to odmíl přiznat.

Bill to přešel bez komentáře, udělal tři kroky, který nás od sebe dělili a objal mě. Uvelebila sem se mu v náručí a nervozita ze mě začala padat jak suchej písek. Chvíli sme tam takhle stáli a lehce se kolíbali ze stany na stranu, když se ten protivnej zvuk, kterej byl v tuhle chvíli vyloženě vítán. Tom se okamžitě sebral a šel otevřít a my vyrazili v závěsu za ním.

"No kde se flákáte?! Tyhle dva už nevěděj co pro to, aby se tý nervozity zbavili, dělat…" zahrál Tom naléhavej tón a na konci věty se na mě a Billa zašklebil.

"Nezáviď," řekl prostě Gustav a šel se se mnou přivítat. "Ahoj 'Říše Divů' [A/N: nechci z vás dělat blbce, ale kdo by nepochopil O:) - Alice (jméno hlavní postavy) in Wonderland - Alenka v Řísi Divů]!" objal mě, "jak se máš?"

"Nejsem 'Říše Divů'," založila sem si ruce na prsou, "ale teď už se mám mnohem líp."

"Áhoj, Al," objal mě i Georg, "už nešil, už poletíme," mrknul na mě.

Začínám si tu připadat jak týmový mimčo. Ale teď už mám všechny svoje tatínky u sebe, teď už mě nic nerozhodí.

>>||<<

"Hlavně klid. Dejchej… a nádech… a výdech… Timhle už si prošla hodněkrát, tak co se děje?" ptal se zmateně Bill, když mě držel za ruku, zatímco já sem zhluboka dejchala a při tom sem do sebe lila Colu.

"Ale nikdy sem tam nebyla s váma přímo!" vyjekla sem se nervózně a rychle sem se napila Coly.

"Al, prostě jenom vystoupíme z auta a vyšlapem schody do letadla. Tam si sedneš, zatáhneš si okýnko a nazdar!" snažil se mě uklidnit i Gustav.

"A o pár hodin později mě čeká to samý - ne-li horší…" dokončila sem jeho myšlenku, která se mu jasně zrcadlila v očích, ale bál se jí vyslovit nahlas. "Hele kluci, já chápu, že vy ste na tohle zvyklý, ale já prostě nějak nezvládám. Když už nějakýho fanatickýho čumila potkám, tak je jeden, maximálně dva. Tady je ohromnej dav lidí!"

"A co když ti Bill zpíval tenkrát v ten vás slavnej den na koncertě, kde si souhlasila, že s náma zůstaneš? Stála si na podiu a bylo tam přes 200 000 lidí," argumentoval Georg.

"Musíš uznat, že to byla trochu jiná situace. Tolik emocí tu dneska neproudí, aby mě to vykolejilo víc než ty lidi," hodila sem do placu svůj argument pro změnu já.

Nechápou to. Nechápou, že já se lidí vlastně docela bojím - obzvlášť jejich fanoušků. Některý si sice zvykli, že s klukama teď tak zvaně sdílím ložnici, ale spousta holek a dokonce i kluků se doteď nedokáže smířit s tím, že Bill je zadanej. Dokonce mě nemaj rádi i za to, že sem v permanentní blízkosti kterýhokoliv z kluků. Já je velmi nerada dráždím, takže sem s klukama ještě nedělala žádnej photoshoot, i když už sem jich pár dělat mohla, nedělám rozhovory, nechodim s klukama moc na veřejnost, vždycky sem někde stranou, a když už jdem třeba ven s Billem se jen tak projít, tak se většinou ani nedržíme za ruce. Pro mě i pro něj je to samozřejmě dost omezující, ale Bill se to snaží chápat a já se snažim svojí fobii vůči fanouškům nějak zmírnit. Teď ovšem pomaličku projíždíme uličkou mezi ohromnym davem lidí, jehož drtivou většinu tvořily řvoucí holky s transparentama. Až se to auto zastaví a dveře se otevřou, bude nás od těch monster držet jenom obyčejnej , snadno překonatelnej kus zábradlí a pár tajtrliků s bicákama. Ne, nepřijde mi to jako polehčující okolnost.

"Proč stojíme?!" vykřikla sem a v panice sem se rychle začínala rozhlížet. Letadlo sem nikde neviděla.

Bill mi vzal obličej do dlaní a znemožnil mi tak dívat se kamkoliv jinam, než do jeho očí. "Zlato, to zvládneme. Půjdem všichni najednou a já tě budu držet za ruku. Bude nás víc, nebudem se bát vlka, nic."

"Ani omylem. Jestli maj někoho utlouknout k smrti, ať sem to jenom já. Vy půjdeme hodně dlouho přede mnou," okamžitě sem nesouhlasila. Kde se ve mně tahle tvrdohlavost a blbost bere?

"Ty seš blbá," zakroutil Tom hlavou a obejmul mě, "to dáme."

V tu chvíli nám otevřeli dveře a jekot fanoušků, kterej byl do tý doby jenom tlumenou oponou mýho panikaření, nám málem prostřelil ušní bubínky. Georg a Gustav začali jeden po druhym vystupovat.

"Je řada na nás," zapěl Tom a strkal Billa ven z auta. Ten mě křečovitě držel za jednu ruku a za druhou Tom, kterej mě postrkoval za Billem. Velmi neochotně sem vystoupila taky. Jakmile sem byla venku, Tom mi pustil ruku a mával na všechny strany. "Teď už to bude muset zvládnout jenom s Billem, ale jestli budeš potřebovat ruku, až budeš nastupovat do letadla, tak to nějak zařídíme," zašeptal směrem ke mně a zaculil se.

Stála sem jak přimražená a obličej mi křečovitě svíral děs. Bože můj, teď umřu. Protože jestli ne teď, tak nikdy.

Koukaj na mě…! Ne - oni zíraj! A určitě vražedně!

Zkusila sem sebou trochu cuknout směrem k autu, ale Bill si mě okamžitě přitáhnul blíž k sobě a ochotně pózoval fanouškům, který si ho chtěli vyfotit.

"Chtěj si fotit tebe, ne i mě," řekla sem směrem s Billovy a pokusila sem se o něco jako úsměv. Křeč v obličeji ovšem nepovolila, takže sem aspoň doufala, že se netvářim jako kretén.

"Máš oči jak Kocour v botách ze Shreka," oznámil mi Bill. "Přestaň bejt roztomilá a mávej těm lidem. Vždyť se koukej, támhleta slečna na nás kouká jak na Romea s Julií a brečí štěstím. Není tady nikdo, kdo by tě chtěl zabít, tak se uvolni."

Pomalu sem uvolnila ruku, kterou sem se tak pevně držela Bill a propletla sem si s ním prsty. Zhluboka sem se nadechla a rozhlídla se kolem sebe. Má pravdu. Všichni se usmívaj - i když se zrovna podívaj na mě. A opravdu tu pár slečen brečí štěstím, ovšem nemyslím si, že by byly šťastný, že jim nějaká pipka klofla Billa. Ale tak jako tak, nikdo neměl nepřátelskej výraz a co víc - pár fanoušků - kluků - mělo dokonce transparenty s mym jménem a nápisem "Vezmi si mě!". Chvíli sem na ten dav zírala a tělem mi začal prostupovat zvláštní pocit. Najednou měla dojem, že sem středobod vesmíru. Že všichni ty lidi sou tady kvůli mně a kvůli klukům. Ruky mi samovolně vylítla na horu a já se začala usmívat a užívat si ten opojnej a neopakovatelnej pocit slávy.

"Tohle cejtíš pokaždý?" zeptala sem se Billa.

Oči se mu rozzářily a pusa roztáhla do širokýho úsměvu, když se na mě podíval. "Přesně tohle."

Pomalu sme se začali pohybovat směrem k letadlu. Bill mi pustil ruku a obcházel fanoušky, aby si s nima podal ruku a aby jim dal autogram. To samý dělali i ostatní kluci, takže sem si nakonec zase připadala jako trotl, když sem sama samotinká procházela středem uličky a čuměla kolem sebe.

Najednou se ozval příšernej řev a dva bodyguardi kolem mě proběhli rychlostí blesku. Nějakej kluk přeskočil zábradlí pár metrů za mnou a rozeběhnul se středem uličky směrem k letadlu. Tělesná stráž ho ovšem velmi rychle přimáčkla k zemi a nedovolila mu běžet dál.

"Ne! Pusťte mě! Prosím! Já chci jenom autogram od Alice Sandersový!" ozval se pronikavej jekot celym letištěm a fanoušci v tu chvíli zmkli jako na povel.

Bill strnul a pohledem přebíhal ze mě na toho kluka a zase zpátky. Bodyguardi ho mezitím postavili na nohy a drželi mu ruce za zádama.

"Prosím, já chci jenom autogram…" řekl zoufale.

Ve vteřině fanoušci začali řvát ještě hlasitěji a začali svoje bločky s propiskama natahovat i ke mně. Kapela i ostatní personál stál jako přimraženej a nechápal, co se to děje. A já to taky nechápala. Stála sem na místě, pusu sem střídavě otevírala a zavírala jak ryba na suchu a nevěděla sem, co mám dělat.

"Tvoje první…" přišel ke mně Gustav a dal mi lihovku. Poplácal mě po rameni a postrčil mě k fanouškům.

Po prvním kroku sem změnila směr šla sem zpátky směrem k autu. Bill, kolem kterýho sem prošla, se na mě prosebně podíval, zřejmě v očekávání, že nastoupim zpátky do auta. Ale já sem šla za tím klukem, co kvůli mýmu autogramu přeskočil zábradlí.

"Příště se prosímtě nepouštěj do všeho po hlavě, nemuselo by to dopadnout dobře," řekla sem tomu klukovi, když sem se mu podepisovala fotku mě, kterou si přinesl.

"Děkuju! Alice, děkuju strašně moc! Ani si nedokážeš představit, co to pro mě znamená. Tolikrát sem už byl na takových podobných akcích a čekal sem, jestli vystoupíš s klukama a dáš mi podpis, ale až teď si to vážně udělala," horoval dojatě ten kluk a cuknul rukama, jako kdyby mi chtěl skočit kolem krku.

Neváhala sem a obejmula sem ho. "Seš můj fanoušek číslo jedna. Nikdy sem nikomu ještě autogram nedala."

"Bylo mi ctí, slečno Sandersová," políbil mě na hřbet ruky, otočil se a v doprovodu bodyguarda odešel.

Chvíli se tam ještě stála a koukala za ním, pak sem se ovšem otočila a začala sem rozdávat podpisy i ostatním lidem za zábradlím. Občas se mnou někdo z nich prohodil pár slov, sem tam mě někdo vyfotil, pár lidí mi podalo ruku a ty, co byli nejblíž, chtěli obejmout. Po pár minutách už sem pomalu necejtila pravačku, jak sem ustavičně psala a psala a psala. Ale byl to skvělej pocit.

Posledních pár podpisů a hurá do letadla. Na konci slavný uličky si ještě nás všech pět stouplo čelem k davu a pár vteřin sme jim mávali. Nakonec sme se už ale museli sebrat a nastoupit do letadla, protože do 11 hodin zbývalo pět minut.

"Tak to nakonec nebylo tak hrozný, ne?" šťouchnul do mě Tom, když sme se nasoukali do letadla.

"Bylo to neuvěřitelný!" řekla sem s úžasem a v ruce sem žmoulala svojí lihovku.

"Sem hrozně rád, že to z tebe takhle spadlo. V tohle sem ani nedoufal," objal mě Bill a vlepil mi pusu do vlasů.

"No jenom počkej jak bude statečná za cca 12 hodin…" podotknul Georg a nenápadně se vytratil na svoje místo.

"Tak, vážení, zasednout, připoutat a odpoutat až nad váma zhasne ta kontrolka. Čeká nás 12 hodinový let v 10 kilometrový výšce rychlostí přibližně 800 kilometrů v hodině!" ozvalo se z repráčků a všichni se usadili na svoje místo a zapli si pásy.

Letadlo se pomalu rozjelo a otočilo se na ranvej, kde během pár vteřin nabralo neuvěřitelnou rychlost, která mě zatlačila do sedadla a už sme se odlepovali od země. Tlak způsobil chvilkovej výpadek sluchu, kterej po polknutí zmizel a my sme se jenom vzdalovali od země, od domova, od všeho blízkýho a vyráželi sme vstříct neznámýmu novýmu a mnohem většímu světu.

Kdo ví, co se tam vlastně všechno může a nemůže stát, co se stane a nestane. Jestli bude všechno stejný, až se vrátíme, nebo nám tenhle výlet kompletně změní životy. Jestli se vůbec vrátíme…